Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1402/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, č.j. -53, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovanému ve 3. patře domu čp. 1015 v P., K. 11 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaná, a žalobci uložil povinnost vyklidit předmětný byt do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č.j. -217 (v písemném vyhotovení označen -217), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů posoudily věc podle a 3 a a dovodily, že nájemkyní předmětného bytu byla původně matka žalované, že po jejím odstěhování přešlo právo nájmu na žalovanou, že uzavřením manželství (8. 9. 1992) se účastníci stali společnými nájemci bytu, že toto právo společného nájmu nezaniklo tím, že se žalovaná odstěhovala ke svému současnému manželovi do P., neboť byt neopustila trvale, ale odešla z něj z důvodu vyhrocených vztahů mezi účastníky s úmyslem se do něj vrátit. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 5. 1995, o dalším užívání bytu se účastníci nedohodli, vedli dokonce spor o úpravu užívání, jsou tak splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nemá vlastní byt, neboť prostory v P., kde žalovaná nyní bydlí, nejsou stavebně určeny k trvalému bydlení, a ani žalobce v domě, jehož je spoluvlastníkem, nemá zajištěno bydlení, s přihlédnutím k zájmům nezletilého syna účastníků, který byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalované, a k jejím zásluhám na získání bytu určily výlučnou nájemkyní bytu žalovanou. Vyklizení žalobce vázaly na zajištění náhradního ubytování. Zatímco soud prvního stupně formu bytové náhrady odůvodnil poukazem na to, že žalovaná nemohla po dlouhou dobu právo nájmu realizovat, přestože o to usilovala, odvolací soud v této souvislosti zdůraznil především okolnost, že žalobce měl možnost některý z bytů v domě, jehož je spoluvlastníkem, využít k vyřešení své bytové situace, což neučinil, přičemž v letech 1995-1997 došlo nejméně ve třech případech ke změně bytů v tomto domě na nebytové prostory.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupený advokátem) dovolání. Neuvedl, z jakého ustanovení dovozuje přípustnost dovolání, ani pod jaká ustanovení podřazuje uplatněné dovolací důvody. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke zpětvzetí žaloby, aniž by o něm rozhodl podle , a že jednal v jeho nepřítomnosti, ač žalobce byl v pracovní neschopnosti, což doložil. Namítal, že spor ztratil opodstatnění, jelikož v jeho průběhu došlo k privatizaci bytu a žalobce se stal jeho vlastníkem, neboť žalovaná na nabídku koupě nereflektovala. Tím došlo dle názoru dovolatele k zániku nájmu splynutím. Tato závažná hmotněprávní skutečnost měla být dle dovolatele „hodnocena ve vztahu ke zpětvzetí návrhu“, což se však nestalo, protože žalobce nedostal možnost přednést své stanovisko před odvolacím soudem. Konečně dovolatel vyčítá odvolacímu soudu, že pominul vstup nezletilého syna P. T. do řízení jako vedlejšího účastníka i návrh na vstup dalšího vedlejšího účastníka – nezletilého syna M. B. Dovolatel se domnívá, že zájmy nezletilých na řádné výchově (konkrétně na možnosti ubytování v rodině otce pro případ změny výchovy, o níž probíhá soudní řízení) se musí promítnout i do tohoto sporu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K výzvě Nejvyššího soudu České republiky žalobce po poučení, že nemá-li sám právnické vzdělání, musí podat dovolání prostřednictvím advokáta, předložil plnou moc udělenou advokátovi a jím sepsané dovolání, jež je obsahově zcela shodné s dovoláním, které podal sám.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění – byť dodatečného – podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle v dané věci dovolání přípustné není, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolatel však – s přihlédnutím k obsahu dovolání – nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a v rozporu s ustanovením uplatňuje skutečnost (nabytí předmětného bytu do svého výlučného vlastnictví), kterou v řízení před odvolacím soudem neuplatnil. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit.

K vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (mezi něž patří i dovolatelem namítané jednání soudu v nepřítomnosti účastníka, nerozhodnutí o zpětvzetí žaloby dle a opomenutí jednat s vedlejšími účastníky, popř. rozhodnout o návrhu na vstup vedlejších účastníků do řízení), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, byl by proto povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ( věta první, , a ). Jelikož však žalované v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevnikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu