Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2109/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Okresního stavebního bytového družstva Č., družstva, proti povinnému Ing. J. Ch., zastoupenému advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 3727/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2004, č.j. -56, takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 11. 2003, č.j. -35, kterým Okresní soud v České Lípě nařídil podle svého rozsudku ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. , výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného do zajištěného přístřeší a povinného zavázal k náhradě nákladů výkonu. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ( , 2, 3 , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ “) byly splněny; smlouvu o ubytování, kterou ve prospěch povinného uzavřelo oprávněné družstvo s I. P., považoval za platný právní úkon bez ohledu na to, zda jmenovaný z pohledu živnostenských předpisů je podnikatelem i v oblasti poskytování ubytovacích služeb.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, doplněným podáním z 23. 7. 2004, jímž – aniž argumentaci výslovně podřadil některému z dovolacích důvodů uvedených v , 3 – vytýká, že v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se oprávněný „v rozporu s “ označil tak, že vynechal slovo „sídlo“ a před uvedením názvu ulice a čísla domu (B. 738) nevepsal název obce (Č.); neúplné označení sídla převzaté soudem prvního stupně a odvolacím soudem neodstraněné způsobuje „neplatnost napadeného usnesení.“ Dále vznáší dovolatel námitky proti podkladovým rozhodnutím a řízením, která jejich vydání předcházela. Tvrdí, že oprávněné družstvo je v exekučních titulech co do sídla neúplně označeno, že jej v řízení v rozporu se zákonem zastupovaly dvě osoby (aniž byly uvedeny v záhlaví), že rozsudek není opatřen „úředním příslušným razítkem rozhodujícího soudu, jak stanovuje ustanovení ,“ a že panoval „nedostatek podmínek pro působnost odvolacího soudu,“ neboť Krajský soud v Ústí nad Labem byl „kompetentní“ pouze pro „ústecký kraj nikoliv pro liberecký“ (z toho dovozuje, že soud prvního stupně „neměl odvolací soud“). Z nastíněných důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c/ (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením , tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovou konkretizací je pak dovolací soud podle , věty první, vázán).

K přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné ustanovení ; právě jimi dovolatel argumentuje, vytýká-li neúplnost návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v označení sídla oprávněného ( , ), popř. tutéž vadu, jež se podle jeho názoru promítla i do písemných vyhotovení usnesení soudů obou stupňů ( , ). K uvedeným okolnostem proto při posouzení přípustnosti dovolání podle , odst. 3 dovolací soud nepřihlížel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).

Je výrazem ustálené soudní praxe, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Dovolatel navíc zaměnil vady řízení o výkon rozhodnutí s vadami řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí, které se k návrhu oprávněného vykonává. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí; zbylé námitky v dovolání obsažené jsou tudíž pro účely daného přezkumu bezcenné.

Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení ; Nejvyšší soud je proto odmítl ( , věta první, ).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu