Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
2A5066DFEE3B7C43C1257A4E006A7583.html
HTML · 13.47 KB
No categories available
20 Cdo 2264/2004
U S N E S E N Í
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 9. 2003, č.j. 7 Nc 1382/2003 -8, kterým Okresní soud v Písku nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 11 C 17/2001 , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 1 Co 221/2002 , k vymožení pohledávky 21.748,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. M. D., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), měl odvolací soud za splněny; zejména uzavřel, že oprávněná je aktivně věcně legitimována (vykonávané rozhodnutí jí přiznává právo na plnění) a že exekuční titul nebyl zrušen (okolnost, že jej povinný napadl dovoláním a návrhem na obnovu řízení, nařízení exekuce nebrání).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jímž namítá, že „ve věci není oprávněnou stranou obec Kovářov,“ která žádnou finanční náhradu nepožaduje, a že JUDr. L. N. je „výlučným zástupcem bývalého starosty.“ Dovolatel dále připomíná, že obecní úřad se od věci vymáhání pohledávky distancoval, a brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1604/2003 , kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 1 Co 221/2002 . Protože mu podle jeho názoru soudy odepřely právo na spravedlivý proces, navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb. ).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 ex. ř.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř. ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení exekuce nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 , věta první, o.s.ř. ).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné (zejména věcné legitimace oprávněné obce z hlediska vykonávaného rozhodnutí), uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda exekuce je navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce.
Ostatní námitky jsou buď podřaditelné důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (takže k vyslovení přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , vést nemohou, srov. § 242 odst. 3 , větu druhou, o.s.ř. ), nebo se týkají exekučního titulu (viz požadavek přezkumu usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání, jež povinný směřoval proti exekučnímu titulu).
Rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu , Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 , věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech, které oprávněné vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu