Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 19/2021-56
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 53 206,42 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 800 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 20 800 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení 30 906,39 Kč, kapitalizovaného úroku 2 239,06 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 642,19 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 22 412,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 24 422 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 3 622 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení 1,75 % ročně z částky 20 800 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 800 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 20 800 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení 30 906,39 Kč, kapitalizovaného úroku 2 239,06 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 642,19 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 22 412,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 24 422 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 3 622 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení 1,75 % ročně z částky 20 800 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 53 206,42 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 24 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne datum číslo které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny uhradit také kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 311 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 760 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 2 227 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 4 320 Kč, celkem tedy částku 44 618 Kč, o to ve 14 měsíčních splátkách po 3 187 Kč, celý úvěr měl být splacen ke dni 15. 3. 2020. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě informací od žalovaného o majetkových, pracovních a jiných poměrech a jejich ověřením oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s příjmem 16 000 Kč měsíčně, jeho výdaje jsou 10 000 Kč měsíčně, bydlí ve vlastní nemovitosti. Žalovaný však nesplácel splátky řádně a včas, naposledy uhradil splátku dne 16. 1. 2019 ve výši 3 200 Kč, následně byla pohledávka za žalovaným dne datum postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 22412,75 Kč s dlužným úrokem 2 009,25 Kč, inkasním poplatkem 4 009,93 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 2 070,2 Kč, dlužným poplatkem za poskytnutí úvěru 10 915,88 Kč. Dále se žalobkyně domáhala smluvní pokuty 11 788,41 Kč (0,1 % z dlužné částky za dobu od 16. 3. 2019 do 20. 5. 2020). Dále se žalobkyně domáhá úroku 15 % ročně z částky jistiny za dobu od 16. 3. 2020 do 24. 6. 2020 ve výši 2 239,06 Kč, dále úroku 15 % ročně z částky 22 412,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Dále se žalobkyně domáhala částky zákonného úroku z prodlení 10 % ročně do 20. 5. 2020 ve výši 1 642,19 Kč, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 24 422 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení.
2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět co do zaplacení smluvní pokuty 1 500,02 Kč a částky inkasního poplatku 0,01 Kč. Soud proto usnesením č. j. 16 C 19/2021 -20, ze dne 26. 4. 2021, řízení ve věci částečně zastavil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalovaný společnost právnická osoba požádal datum o poskytnutí úvěru. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, k tomu měl údajně doložit pracovní smlouvu a výplatní pásky, což nebylo soudu předloženo. Jeho měsíční příjem byl 16 000 Kč, jeho výdaje na bydlení a energie 2 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady 2 000 Kč měsíčně, měsíční splátky stávajících půjček 4 000 Kč, tj. celkem 10 000 Kč měsíčně. Bydlel ve vlastním bydlení a měl jedno dítě. Na základě žádosti žalovaného byla mezi žalovaným a společností právnická osoba dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 24 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit společně s úrokem 2 311 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 11 760 Kč, úhradou za vyhodnocení úvěru 2 227 Kč a inkasním poplatkem ve výši 4 320 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 187 Kč pod ztrátou výhody splátek, přičemž z textu smlouvy je zřejmé, že žalovaný převzal shora uvedenou částku v hotovosti v místě svého bydliště. Dále byla sjednána smluvní pokuta v případě prodlení 0,1 % denně z dlužné částky. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně. Z přehledu bylo zjištěno, jakým způsobem žalovaný hradil svůj dluh, když nehradil řádně a včas, dostal se proto do prodlení, naposledy uhradil dne 16. 1. 2019 částku ve výši 3 200 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a dodatku ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, žalovanému byla tato skutečnost oznámena a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván i předžalobní výzvou k plnění ze dne 23. 11. 2020, a to do 8. 12. 2020 (podací lístek ze dne 24. 11. 2020).
4. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
6. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
7. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
8. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
9. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
12. Příjmy žalovaného měly být údajně ověřeny prostřednictvím předloženého pracovní smlouvy a výplatních pásek. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a dále s ohledem na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v žádosti o úvěr spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Co se týče výdajů žalovaného, ohledně těch není zřejmé, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli ověřovala jejich žalovaným tvrzenou výši, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, když mezi ověřenými dokumenty není ani doklad SIPO. Nadto uváděné výdaje na bydlení, dopravu, jídlo atd. se zdají být neúměrně nízké.
13. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne Kroužkování a preferenční hlasy ve volbách. Jak fungují? (seznamzpravy.cz) 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 24 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
18. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 3 200 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 20 800 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné ke dni, ke kterému měl žalovaný plnit na základě výzvy žalobkyně. Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jejíž odeslání dne 24. 11. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Žalovaný byl povinen provést úhradu do 8. 12. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 12. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyně se však domáhala úroku z prodlení 10 % ročně ve výši vyšší než zákonné 8,25 % ročně, soud tak žalobkyni částku úroku z prodlení 8,25 % ročně z dosud dlužné částky 20 800 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení přiznal. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.