Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1011/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 1933,75 Kč, do rukou jeho advokátky.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2001, č. j. -71, kterým tento soud zamítl návrh, aby mezi žalobcem a žalovaným byla s účinností ke dni 31. prosince 1996, uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu na společnosti N. C., s. r. o., ve znění přílohy č. 1 rozsudku, a to ode dne právní moci rozsudku, návrh, aby byl žalovaný povinen s odvoláním na ustanovení § 115, § 125 odst. 1 písm. d), § 127 odst. 4 a § 132 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zajistit sepsání notářského zápisu osvědčujícího jeho rozhodnutí jako společníka obchodní společnosti N. C., s. r. o. ve znění předloženém žalobcem tak, jak je formulováno v příloze 2 rozsudku, a to do 7 dnů od právní moci rozsudku a návrh, aby byl nahrazen souhlas žalovaného jako společníka N. C., s. r. o. k tomu, aby jednatel společnosti sepsal, doplnil příslušným zákonem stanovenými listinami a podal do 14 dnů od právní moci rozsudku návrh na zápis změn v osobě společníka, jeho podílu a zápis prokuristy do obchodního rejstříku, a to ke dni 31. prosince 1996 v souladu s uzavřenou smlouvou o převodu obchodního podílu a v souladu s přílohami č. 1, 2 a 3 rozsudku.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že převzal jako správná skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně. Při jednání u odvolacího soudu žalobce navrhl prokázání tvrzení, že měl ve Š. založen účet, na kterém měl kredit, na základě kterého mu tato banka poskytla úvěr ve výši 2,850.000 švýcarských franků. Jako důkazy označil žádost o založení účtu v němčině a češtině ze dne 30. dubna 1996, určení hospodářsky oprávněné osoby k tomuto účtu ze dne 30. dubna 1996 v němčině a češtině, prohlášení o souhlasu s investičním úvěrem ze dne 15. srpna 1996, prohlášení o ukládání korespondence ze dne 30. června 1996, investiční úvěr na částku 2,850.000,- švýcarských franků ze dne 15. srpna 1996 a záznam banky o jednání s panem K. A. a panem O. B. ze dne 29. dubna 2002. Vzhledem k tomu, že tyto důkazy žalobce neuplatnil před soudem prvního stupně, nemohl je odvolací soud podle (dále jen „ “) provést.

V projednávané věci opírá žalobce svůj nárok o tvrzení, že se žalovaným uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se žalovaný zavázal k prodeji obchodního podílu na společnosti N. CZ, s. r. o., představujícího 47,5% za cenu 47.500,- Kč žalobci ve lhůtě do 31. prosince 1996.

Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda je předmět smlouvy o smlouvě budoucí dostatečně určitý a bylo tedy jasné, jaká budoucí smlouva s jakým obsahem má být uzavřena. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v takzvané „kupní smlouvě týkající se N. CZ, s. r. o.“ (dále jen „posuzovaná smlouva“), se žalovaný jako jediný společník této společnosti zavázal „přenechat žalobci“ podíl v této společnosti ve výši 47,5% za 47.500,- Kč s tím, že „zapsání kupujícího do právního rejstříku bude podáno do 31. prosince 1996.“ Současně posuzovaná smlouva obsahuje závazek smluvních stran nahradit ji ve lhůtě do 31. prosince 1996 smlouvou o tichém společenství. Posuzovaná smlouva tak obsahuje jednak projev vůle směřující k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu do 31. prosince 1996 a jednak k uzavření smlouvy o tichém společenství do téhož data.

Soud prvního stupně postupoval podle odvolacího soudu správně, pokud se zabýval v první řadě platností posuzované smlouvy podle (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že posuzovaná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Dovodil, že u smlouvy v písemné formě je určitost projevu vůle dána obsahem y, na níž je zaznamenána. Nepostačuje, aby bylo účastníkům smlouvy jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti. Předmět posuzované smlouvy je neurčitý, to znamená, že není patrno, jakou smlouvu zamýšlejí účastníci ve stanoveném termínu uzavřít, zda smlouvu o převodu obchodního podílu či smlouvu o tichém společenství. Nejde tedy pouze o nepřesnost projevu vůle, kterou by bylo možno odstranit výkladem za použití interpretačních pravidel uvedených v obch. zák.

Z obsahu smlouvy není ani zřejmé, mezi kterými subjekty byla uzavřena. V záhlaví smlouvy jsou totiž označené jako strany smlouvy fyzické osoby (účastníci řízení), ale smlouvu podepsal Ing. K. A. jako zástupce N. C., s. r. o. Nelze tedy s určitostí zjistit, zda smlouva obsahuje projev vůle (byť neurčitý) právnické osoby, tj. společnosti N. C., s. r. o. či fyzické osoby Ing. K. A. Odvolací námitka žalobce, že soud nesprávně aplikoval ustanovení § 37 obč. zák. a nikoli ustanovení § 266 obch. zák., je s ohledem na shora uvedené skutečnosti nedůvodná.

Vzhledem k přijatému závěru se již odvolací soud nezabýval případným odstoupením od smlouvy, včasností výzvy k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu a podmínkami danými v ustanovení § 109 odst. 2 obch. zák., neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí ex tunc, a proto subjektivní práva a povinnosti z takto neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou.

Odvolací soud neakceptoval námitku žalobce, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy a nezjistil řádně skutkový stav věci, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením a provedl všechny důkazy, které byly nezbytné pro posouzení kupní smlouvy. Neprovedl a nezabýval se pouze těmi důkazy, kterými žalobce hodlal prokázat další tvrzené skutečnosti, které však souvisí s jinými podnikatelskými aktivitami účastníků a jsou bez přímé souvislosti s projednávanou věcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodu na ustanovení V odůvodnění dovolání především namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když předjímaly výsledek sporu a neprovedly důkazy, které žalobce navrhl. Těmito důkazy bylo podle žalobce možné dále prokazovat jednání mezi stranami od uzavření smlouvy do konce roku 1996, což bylo pro rozhodování mezi stranami významné.

Dovolatel poukazuje na přiložený posudek doc. JUDr. K. M., CSc., vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, že na posuzování smlouvy uzavřené podle § 289 obch. zák. lze aplikovat pouze § 37 obč. zák. a nikoli ustanovení § 266 obch. zák. Dovolatel tvrdí, že smlouva, ze které se domáhá plnění, splňuje náležitosti § 289 obch. zák., je dostatečně určitá a srozumitelná a žalovaný nepředložil žádný důkaz o nesvobodě projevu.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za správný a snáší důkazy pro odůvodnění tohoto závěru. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal mu náhradu nákladů včetně daně z přidané hodnoty.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že u posuzované smlouvy nejde o nepřesnost projevu vůle, kterou by bylo možno odstranit výkladem za použití interpretačních pravidel uvedených v § 266 obch. zák., ale o takovou neurčitost projevu vůle, kterou výkladem odstranit nelze.

Uvedený právní závěr odvolacího soudu, pokud jde o otázku, zda lze u posuzované smlouvy odstranit neurčitost projevu vůle výkladem či nikoli, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Proto se v projednávané věci Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami dovolatele o tom, že soud prvního stupně stejně jako odvolací soud pochybily, když předjímaly výsledek sporu a neprovedly důkazy, které navrhl.

Podle ustanovení proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, dovolání podle ustanovení a odmítl.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc projednal a rozhodl o ní podle ve znění účinném od 1. ledna 2001, projednal ji i Nejvyšší soud podle v tomtéž znění. Na závěru, že dovolání není přípustné, by však nic nezměnilo ani to, kdyby odvolací soud věc posoudil (tak jak měl) podle ve znění účinném do 31. prosince 2000, neboť závěr, že rozhodnutí nemá zásadní právní význam, by se uplatnil i při posouzení věci podle ustanovení , ve znění účinném do 31. prosince 2000.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení věty první, a a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení a , a ve výši 1.550,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle včetně daně z přidané hodnoty.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 17. srpna 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu