Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1068/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K. proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2001 č.j. -114 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2001 č.j. -158, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 č.j. -137, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se žalobou pro zmatečnost podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 21.1.2003 domáhal zrušení \"pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. a Městského soudu v Praze č.j. " z důvodů uvedených v , neboť u soudů obou stupňů rozhodovali vyloučení soudci.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17.9.2003 č.j. -109 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce se o důvodu zmatečnosti dozvěděl (\"nabyl vědomost\" o důvodech podjatosti) nejpozději dnem 13.12.2001. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost u soudu dne 21.1.2003, učinil tak - i za přihlédnutí k tomu, že doba od 25.1. do 4.9.2002 se do lhůty k podání žaloby ve smyslu ustanovení nepočítá - opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení ). Podle názoru soudu prvního stupně je žaloba nedůvodná \"i po věcné stránce\", protože námitka podjatosti proti soudkyni soudu prvního stupně JUDr. Z. R. nebyla nikdy v průběhu řízení ve věci sp.zn. vznesena a námitka podjatosti odvolacího senátu byla vznesena až poté, kdy bylo ve věci Městským soudem v Praze rozhodnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.10.2003 č.j. -137 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se o tvrzeném důvodu zmatečnosti (o rozhodování \"podjatými\" soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze) musel dozvědět nejpozději dnem 13.12.2001, kdy \"uplatnil námitku podjatosti\", a že i za předpokladu, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost neběžela v době od 25.1.2002 do 4.9.2002, byla žaloba podána po uplynutí lhůty uvedené v

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že \"odvolací soud pochybil, neboť doručil v téže věci žalobci dvě usnesení stejného čísla jednacího se stejným dnem vyhotovení 23.10.2003 a se stejným zněním výroku\", po jejich prostudování však žalobce zjistil, že \"se nejedná o usnesení, která by byla obsahově zcela totožná\" a vyplývá z nich, že \"v téže věci rozhodovaly senáty Městského soudu v Praze vždy v jiném složení\". Ve věci samé žalobce nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů o uplynutí \"subjektivní tříměsíční lhůty k podání žaloby\", je přesvědčen, že \"soudy obou stupňů provedly nesprávná skutková zjištění, nesprávně zhodnotily žalobcem předkládané důkazy a v důsledku toho nesprávně rozhodly\". Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení , a v a 3

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [ , a ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [ , a ], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení , a a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [ , a ].

Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení , a dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , a

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , a zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), a ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), a ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), a není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), a , dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), a - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení lze podat - jak nepochybně vyplývá z ustanovení - ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodech zmatečnosti dozvěděl.

Soudy obou stupňů vyložily lhůtu k žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v ustanovení v souladu s ustanovením a žalobce - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem ani nezpochybňuje; odvolacímu soudu vytýká, že \"v téže věci rozhodovaly senáty Městského soudu v Praze vždy v jiném složení\" a že \"skutková zjištění jsou nesprávná\". Námitky žalobce tedy nespočívají v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení a Vzhledem k tomu, že kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení a nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), a

K námitce žalobce, že mu byla doručena \"dvě usnesení stejného čísla jednacího se stejným dnem vyhotovení 23.10.2003 a se stejným zněním výroku\", která však nejsou \"obsahově zcela totožná\", lze dodat, že všechny náležitosti rozhodnutí soudu mělo jen usnesení, které vydala jako předsedkyně senátu JUDr. H. K., a že usnesení obsahující údaj o předsedkyni senátu JUDr. J. A. představuje jen koncept rozhodnutí, které nakonec nebylo přijato; skutečnost, že mu bylo soudem doručeno, popřípadě že je žalobce \"obdržel či získal jinak\", nemohla mít za následek, že by mu na jeho právech vznikla (mohla vzniknout) újma.

Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu