Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 102/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. E.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 5. 3. 1954 sp. zn. , byl obviněný G. E. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby, tuto službu nenastoupil dne 19. 11. 1953 a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je S. J., přičemž až do 5. 1. 1654 se zdržoval na neznámém místě a byl uvedeného dne zadržen orgány VB v S., okres R. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a trestu ztráty čestných práv občanských a práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. v trvání osmi roků.

K odvolání obviněného ve věci rozhodoval bývalý Vyšší vojenský soud Trenčín, a rozsudkem ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. , uložil obviněnému nižší trest odnětí svobody v trvání tří roků.

Z podnětu návrhu obviněného konal bývalý Vojenský obvodový soud Brno rehabilitační řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, podle rehabilitačního zákona zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, přičemž beze změn ponechal výrok o vině z tohoto rozsudku. Usnesení nabylo právní moci téhož dne. Poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 33/91, kdy obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle , tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 1991. Ve věci poté usnesením ze dne 29. 8. 1991 aplikoval amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 a podle čl. I odst. 4 byl obviněnému prominut trest odnětí svobody. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 1991.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, podal ministr spravedlnosti podle tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného G. E. Podle názoru stěžovatele byl tímto rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, tr. ř. v tehdy platném znění, v ustanovení d vyhlášené ústavním a tr. ř. v neprospěch obviněného.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výše citovanými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil, zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, byť smyslem rehabilitačního zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního státu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného rozhodnutí je patrno, že napadené usnesení vycházelo a za správná pokládalo skutková zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, která učinil ve vztahu k výroku o vině v rozsudku z roku 1951. Nevzal v úvahu skutečnost, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu s poukazem na své náboženské přesvědčení, které mu zakazovalo službu se zbraní, realizoval tak pouze své ústavní právo na svobodu svědomí, zakotvené jednak v Všeobecné deklarace lidských práv, jednak vě 9. května z roku 1948.

Rehabilitační senát pominul také skutečnost, že obviněný byl za stejný trestný čin odsouzen bývalým Nižším vojenským soudem Louny rozsudkem ze dne 13. 11. 1950, sp. zn. . Za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že od dne 1. 10. 1951 do 13. 11. 1951 odmítal vykonávat vojenskou službu a nosit vojenský stejnokroj s tím, že mu to nedovoluje jeho přesvědčení odvozované z bible, neboť je členem sekty „S. J.“, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Vzhledem ke shodné pohnutce jednání nelze dle stěžovatele považovat odmítnutí vojenské služby po návratu z výkonu trestu z citovaného rozsudku za nový trestný čin, jak dovozuje judikatura Ústavního soudu k otázce totožnosti skutku v obdobných trestních věcech. Byla tak porušena zásada „ne bis in idem“, ke kteréžto vadě rehabilitační senát v rozporu s d a tr. ř. v tehdy platném znění nepřihlédl.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného G. E., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl procesní postup mající oporu v ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř., případně dle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci (dále jen rehabilitační zákon) ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručenéu, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení , spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák. ve znění Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného G. E., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. , blíže nezabýval, považoval jej za správný a zákonný a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Skutková zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu Brno pokládal rehabilitační senát za správná a úplná, a jim také odpovídala užitá právní kvalifikace činu, o níž rehabilitační senát nenabyl pochybností.

Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. , a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, formulovaný tak, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č, 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15y základních práv s svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin “.

Rehabilitační senát se rovněž dostatečně nevypořádal s faktem odsouzení obviněného pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. ve znění , k němuž došlo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 13. 11. 1951, sp. zn. . S ohledem na právní názor Ústavního soudu o totožnosti skutku v trestních věcech, kdy motivem odmítnutí vojenské služby je trvalý a neměnný úmysl obviněného jakožto výraz svobody svědomí, bylo nutno odsouzení z roku 1954 považovat za porušení zásady „ne bis in idem“.

Z konfrontace stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., ve znění , a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. E. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením tr. ř. Do výroku svého rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud porušení zákona v těch ustanoveních, jimiž byl zákon skutečně porušen, nikoli těch, která užita být správně měla, avšak aplikována nebyla.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 33/91, jakož i všechna další rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, jmenovitě pak rozsudek téhož soudu ze dne 15. 7. 1991 sp.zn. 1 Rtv 33/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci rozhodl sám podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Jestliže Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a konstatuje, že soudem prvního stupně nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, nemůže při existenci této procesní vady sám ve věci rozhodnout, neboť takovéto rozhodnutí je dle dikce zákona oprávněn učinit pouze tehdy, byl-li skutkový stav náležitě zjištěn a Nejvyšší soud z něj při formulaci svých závěrů může vycházet. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomuto řízení je příslušný podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona ten soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 33/91, a návrhu obviněného G. E. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu. Orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést ty úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á