Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2474/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. února 2003, č. j. -545, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu č. 10, sestávajícímu z 2+1, II. kategorie, ve 2. patře domu čp. 1197 v P., k. ú. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. -65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vzal tudíž z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní uzavřeli manželství dne 20. prosince 2001, že žalovaná s dcerou P. M., nar. 3. května 1985, bydlela už v době před uzavřením manželství v předmětném bytě jako jeho nájemkyně, a že v té době žil žalovaný jako nájemce se synem R. K., nar. 30. října 1983, ve dvoupokojovém bytě nacházejícím se na adrese P. (dále jen „byt v P.“). Dále zjistil, že vztahy mezi členy nově vzniklé rodiny žalovaných jsou velmi dobré, že podle dohody žijí tak, že žalovaná dochází do bytu v P., podílí se zde na úklidu, občas pro žalovaného a jeho syna uvaří a někdy v bytě v P. i přespí, že jinak žije s dcerou P. v předmětném bytě, že víkendy tráví žalovaní spolu, že občas tráví víkendy společně celá jejich rodina a že někdy dochází do bytu v P. i dcera žalované. Vzal rovněž za zjištěno, že syn žalovaného R. K. užívá v bytě v P. samostatný pokoj, že je dlouhodobým klientem Střediska pro děti a mládež M. z důvodů osobnostních psychických problémů, že se u něj projevuje zvýšená úroveň neurotismu a problémy sociální adaptace, že zajištění potřebného prostoru, samostatného pokoje a vyrovnané rodinné prostředí je podmínkou pro jeho další úspěšný psychický vývoj a pro prevenci závažnějších psychosociálních poruch, že dcera žalované je studentkou gymnázia a že je dlouhodobě sledována na alergologii a trpí alergií na pyly a prach. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětný byt užívá žalovaná s dcerou. Současně – opět stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalovaní mají dva byty, neboť uzavřením manželství jim vzniklo právo společného nájmu jak k předmětnému bytu tak také k bytu v P. Poté uzavřel, že přesto nelze v daném případě usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle obč. zák. V této souvislosti totiž dovodil, že na žalovaných nelze – ve smyslu citovaného ustanovení – spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť žádný z bytů, které mají, podle názoru soudů obou stupňů nevyhovuje svou velikostí a uspořádáním bytové potřebě nově vzniklé rodině (a jejím jednotlivým členům), v níž žijí děti z předchozích manželství žalovaných – mladí lidé opačného pohlaví, kteří spolu jako sourozenci nevyrůstali; vzal v úvahu i to, že žalovaní se před vstupem do manželství se svými tehdy dospívajícími dětmi dohodli, že každý z nich bude i nadále bydlet se svým dítětem v bytě, jehož nájemcem byl před uzavřením manželství. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že – z důvodů podrobně rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně a v napadeném rozhodnutí – není naplněn ani poslední uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. v podobě přenechání bytu do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajímatelů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle Namítli, že mají-li žalovaní ve smyslu obč. zák. dva byty s regulovaným nájemným, z nichž jeden – zařízený jako 3+kk – má výměru podlahové plochy 72 m2 a druhý 89 m2, jsou-li jejich děti z předchozích manželství již zletilé a je-li syn žalovaného výdělečně činný, lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt a aby svou bytovou potřebu vyřešili jiným způsobem než užíváním dvou bytů s regulovaným nájemným. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle obč. zák. uvedli, že podle jejich názoru má spotřeba elektrické energie podstatný vliv na rozhodnutí o tom, zda byt je či není užíván. Současně odvolacímu soudu vytkli, že se zabýval pouze některými rozpory ve výpovědích žalovaných a svědků specifikovaných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že nepostihl nejednoznačné a často protichůdné výpovědi žalovaných a svědků stejně jako zaprotokolované nepravdivé tvrzení žalované o vlastnictví nemovitosti – rekreačního objektu u P. a nevzal v úvahu ani to, že žalovaná svou výpověď změnila až po předložení příslušného jiného důkazu. V dovolání rovněž uvedli, že napadené rozhodnutí neodůvodněně staví nájemní právo žalovaných nad jejich vlastnické právo a na jejich úkor zvýhodňuje žalované, zdůraznili, že vlastnické právo je svou povahou absolutní a každý vlastník má neomezené právo věc užívat, brát z ní užitky a nakládat s ní, a namítli, že nájemní právo k bytu, navíc s regulovaným nájemným, které je protiústavní, znemožňuje vlastníku nejen brát z věci užitky, tedy přiměřený zisk, ale také ji udržovat a spravovat. Je-li žalovaným umožněno užívat předmětný byt i přes to, že jej nepotřebují, neboť bydlí v jiném bytě, tj. i přes to, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody, byl porušen d. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle , tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (v podobě námitek týkajících se provádění důkazů) a dále také dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědních důvodů podle a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Dovolatelé správnost tohoto právního závěru v dovolání napadli. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. , uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. ), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. , a ze dne 24. června 2004, sp. zn. .

Jestliže na základě výše shrnutých nezpochybnitelných skutkových zjištění, z nichž klíčový význam pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. mají skutková zjištění týkající se poměrů zletilých dětí žalovaných z předchozích manželství, odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – usoudil, že uplatněný výpovědní důvod ve smyslu citovaného ustanovení nebyl naplněn, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vzhledem k námitkám týkajícím se otázky poměru vlastnického práva a práva nájemního zbývá dodat, že v takto postaveném vztahu nelze – s ohledem na zákonem chráněný nájem – vlastnické právo bez dalšího absolutizovat, jak se o to v dovolání pokouší dovolatelé.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , , a s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu