Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 434/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v předmětné věci částečným rozsudkem ze dne 16. 6. 2000, č.j. -346, a to jen vůči žalovaným 1), 2, a 12) (ze třiceti žalovaných), že jsou neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující o převodu vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem, dále kupní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a dvanáctým žalovaným P. D. jako kupujícím o převodu vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem a konečně kupní smlouvy uzavřené mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující ke specifikovaným nemovitostem (odstavec prvý výroku). Dále soud určil, že jsou neplatné kupní smlouvy mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující o specifikovaných věcech movitých (odstavec 2 výroku). Dále rozhodl, že druhá žalovaná je povinna vyklidit a žalobci vydat specifikované nemovitosti, jakož i věci movité (třetí odstavec výroku) a konečně uložil žalovanému 12), P. D. povinnost vydat a vyklidit žalobci specifikované nemovitosti (odstavec 4 výroku).

K odvolání žalované 2) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví označeným, že částečný rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje v prvním odstavci svého výroku – kromě té části tohoto výroku, v níž se uvádí, že neplatná je „kupní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a dvanáctým žalovaným P. D. jako kupujícím ze dne 24. 5. 1994 o převodu vlastnictví k nemovitostem v k. ú. K. dle LV č. 210 (233)“ - a že se dále rozsudek zrušuje ve druhém a třetím odstavci výroku. V tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V obsáhlém odůvodnění odvolací soud podrobně popsal dosavadní stav řízení, dovodil, že pro vyjmenované vady řízení musí dojít ke zrušení částečného rozsudku ( a ) a stanovil, jak má soud prvního stupně v dalším řízení pokračovat. Zejména též dovodil, že překážka věci rozhodnuté ve smyslu tu není dána, když předmět řízení, o němž bylo rozhodnuto v platebním rozkazu ze dne 6. 9. 1994, „není ani zdaleka totožný s tím, co je řešeno v této věci“.

Proti tomuto usnesení podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost a důvodnost opírá o ustanovení a f) a ( , ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „ “).

Pokud jde o přípustnost podle (a o dovolací důvod podle ), je dovolatelka tohoto názoru, že již v době zahájení řízení zde existoval takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a to překážka věci rozhodnuté ve smyslu Žalobce se nejprve v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. domohl vydání pravomocného rozhodnutí, kterým byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit mu 84,200.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž skutková tvrzení žalobce byla fakticky totožná s tvrzeními žalobce v tomto řízení pod sp. zn. , jen s tím rozdílem, že v prvém případě žalobce považoval právní úkon (smlouvu) za platný (na základě toho se domáhal zaplacení kupní ceny), ve druhém, tj. v tomto případě, však již považuje právní úkon za platný.

Dovolatelka dále uvádí, že žalobce svou vykonatelnou pohledávku přihlásil v konkursním řízení po prohlášení konkursu na majetek žalované 1) u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. .

Podle dovolatelky pravomocné rozhodnutí (platební rozkaz) ze dne 6. 9. 1994, ukládající žalované 1) povinnost zaplatit žalobci peněžitou pohledávku, tvoří pro toto řízení překážku věci rozhodnuté. Zde odkazuje dovolatelka na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. , podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Totéž platí o žalobě na uložení povinnosti vydat movité věci a vyklidit nemovitosti, kde má být platnost či neplatnost předmětné smlouvy posuzována jako otázka předběžná. Jinými slovy, pokud již byl vztah mezi žalobcem a žalovanou 1) posouzen pravomocným rozhodnutím soudu jako vztah na základě platné smlouvy, je tím dána překážka rei indicatae pro toto řízení o určení (ne)platnosti předmětné smlouvy.

Dovolatelka uzavírá, že v daném případě mělo být řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a odvolací soud v tomto směru nápravu nezjednal.

Pokud jde o přípustnost dovolání podle , odkazuje dovolatelka i na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, č.j. -422 (dovolatelka má zřejmě na mysli usnesení ze dne 29. 11. 2001, č.j. -439, a omylem uvádí usnesení, které je předmětem tohoto řízení), kterým odvolací soud odmítl odvolání žalované 2) proti částečnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 1999, č.j. -321, a proti němuž dovolatelka rovněž podala dovolání. Odvolací soud totiž dovodil, že dovolatelka neměla postavení účastníka řízení ohledně té části předmětu řízení, která je předmětem částečného rozsudku č.j. -321, neboť v intencích byla dotčena právě jen část předmětu řízení, vyloučená k samostatnému řízení. Odvolací soud usoudil, že šlo o „relevantní“procesní postup soudu prvního stupně a na základě toho dovodil, že žalovaná 2) jako odvolatelka nebyla účastnicí řízení a proto odvolání odmítl.

Dovolatelka je však toho názoru, že jí nelze upřít účastenství v řízení i ohledně té části řízení, o níž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto částečným rozsudkem ze dne 16. 7. 1999. Řízení pod sp. zn. bylo zahájeno podáním žaloby vůči celkem třiceti žalovaným a soud prvního stupně nikdy nerozhodl o vyloučení části předmětu sporu k samostatnému řízení a s výjimkou žalovaného 1) všem ostatním žalovaným postavení účastníků upřel (k ústnímu jednání, při němž byl částečný rozsudek vyhlášen, je vůbec nepředvolal, písemná vyhotovení částečného rozsudku jim nedoručil, ačkoli všechny žalované jako účastníky vyjmenoval v záhlaví částečného rozsudku).

Dovolatelka míní, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (event. i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil, přičemž v případě zrušení z důvodu podle , aby rozhodl též o zastavení řízení, jinak aby vrátil věc odvolacímu soudu (event. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání popírá argumenty dovolatelky s tím, že řízení netrpí vadou uvedenou v ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť žádné z předchozích rozhodnutí soudů nevytváří překážku věci dříve pravomocně rozhodnuté. To platí zejména o platebním rozkaze Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1994 pod sp. zn. , jímž byla žalovaná 1) U. S., spol. s r.o., zavázána zaplatit žalobci 84,200.000 Kč s příslušenstvím, poněvadž nejde o rozhodnutí v téže věci, předmět řízení je jiný a jeho účastníkem nebyla dovolatelka.

S tímto řízení pak nesouvisí podle názoru žalobce ani prohlášení konkursu na majetek úpadce U. S., spol. s r.o. „v likvidaci“. Řízení o odpůrčích žalobách nemá shodný předmět s řízením o určení neplatnosti kupní smlouvy a vydání resp. vyklizení věci.

Podle názoru žalobce závěr o určení neplatnosti smluv uzavřených mezi žalovanými je v této věci základním předpokladem k tomu, aby soud mohl vyhovět současně podané žalobě na plnění.

Žalobce zdůrazňuje, že v napadeném usnesení odvolací soud navíc odvolání dovolatelky jako žalované 2) vyhověl, když rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích vztahujících se k této žalované zrušil z důvodu závad v doručování. Řízení před odvolacím soudem proto netrpí vadou uvedenou v Pokud dovolatelka tvrdí, že jí byla odňata možnost jednat před soudem v řízení předcházejícím částečnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 16. 7. 1999, č.j. -321, jde jen o opakování tvrzení, uplatněného již v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, č.j. -439, k němuž se již žalobce vyjádřil dne 9. 6. 2003.

Žalobce má za to, že motiv obou dovolání žalované 2) se zakládá na snaze ponechat si majetek v rozsahu desítek milionů korun, získaný na základě absolutně neplatných smluv s žalovanou 1). Za tento majetek dovolatelka nic nezaplatila. Ve věci je vedeno trestní řízení proti řadě osob, mj. i proti statutárnímu zástupci dovolatelky J. Š.

Žalobce uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vadami uvedenými v a f) , ani jinými vadami uvedenými v a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 2) jako nepřípustné odmítl.

Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud postupoval podle dosavadních právních předpisů a obdobně postupuje – v souladu s výše cit. přechodným ustanovením – rovněž dovolací soud.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ustanovení ).

Dovolatelka výslovně uplatňuje přípustnost dovolání podle odst. d) a f) , tj., že v téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto a že jí jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Současně odkazuje na důvod dovolání podle , tj. že v řízení došlo k vadám uvedeným v

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s takovými hrubými vadami řízení, která činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (tzv. zmatečnostní vady); přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. K takové vadě pak dovolací soud přihlédne i z úřední povinnosti (srov. věta druhá ).

Dovolatelka nejprve namítla, že v téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto ( ), tedy že v daném případě jde o překážku rei iudicatae.

Dovolací soud zdůrazňuje, že pro učinění závěru, že o věci bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednávána znovu ( ), je rozhodné, aby šlo o tutéž věc (o věc identickou). Podle konstantní judikatury „totožnost věci je dána jednak totožností účastníků, jednak totožností předmětu rozhodování“ (srov. R 87/69), resp. „totožnost věci ve smyslu ustanovení je dána nejen totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu řízení“ (viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, vydal Nejvyšší soud ČSSR, S., Praha 1986, str. 752)“. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce …. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci)“ – srov. odůvodnění R 60/01.

V posuzovaném případě není především splněn předpoklad totožnosti účastníků, když v řízení pod sp. zn. u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož totožnost s probíhajícím řízením pod sp. zn. u téhož soudu dovolatelka tvrdí, dovolatelka účastníkem řízení nebyla.

Zmatečnostní vada podle , spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené, tak dána není.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu poskytuje, přičemž není rozhodující, zda byla účastníků odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle odst. 1 písm. f) jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup, který odpovídá . Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení patří právo přednést (doplňovat) své návrhy, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, právo označit důkazní prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu klást v rámci výslechu otázky svědkům, znalcům a účastníkům a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci.

V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) jí nepřiznal ohledně té části předmětu řízení, která je předmětem částečného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 7.1999, č.j. -321, postavení účastníka řízení a tedy jako s účastníkem řízení s ní nejednal.

Soud prvního stupně v namítaném částečném rozsudku ze dne 16. 7. 1999 dovodil, že „v dané věci se jedná o samostatné procesní společenství účastníků na straně žalované, neboť každý z nich by mohl být žalován samostatně a úkony každého ze žalovaných by neměly vliv na právní postavení ostatních účastníků na straně žalované (ustanovení ). Soud proto, též s ohledem na značný počet žalovaných a na zásadu hospodárnosti řízení, v souladu s ustanovením , jednal a rozhodoval toliko o první části navrhovaného výroku, jak je specifikován ve výroku částečného rozsudku, když tato část je současně základem sporu i úvahy soudu pro další část řízení“.

Odvolací soud usnesením ze dne 29. 11. 2001, č.j. -439, tedy jiným usnesením, než které je předmětem tohoto dovolání, odmítl odvolání dovolatelky do částečného rozsudku ze dne 16. 7. 1999, č.j. -321, s odůvodněním, že ohledně této části řízení nemá dovolatelka postavení účastníka řízení a že v intencích šlo o relevantní procesní postup soudu prvního stupně, když dotčenou část předmětu sporu vyloučil k samostatnému řízení. Odvolání tak podala osoba, která není účastníkem řízení.

Přezkoumání tohoto usnesení odvolacího soudu je předmětem samostatného dovolacího řízení pod sp. zn. a dovolací soud se proto námitkou dovolatelky v rámci tohoto dovolacího řízení pod sp. zn. nemohl zabývat.

Nelze proto dospět ani v tomto směru k závěru, že je naplněn důvod přípustnosti a dovolací důvod podle a , když ani zde se nejedná o tzv. zmatečnostní vadu řízení, spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání ( ), dovolání žalované 2) jako nepřípustné odmítl ( a ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2005

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu