Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2042/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č.j. -70, ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 39.047,28 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 14.323,- Kč od 2. 12. 2003 do zaplacení, a to vše do tří dnů po právní moci rozsudku. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl návrh, aby žalovaný dále zaplatil žalobci částku 201.966,20,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně od 2. 12. 2003 do zaplacení z částky 42.477,- Kč, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o nájmu třípokojového bytu s příslušenstvím č. 002 v domě č.p. 132 v M. n. O. na dobu neurčitou od 1. 7. 1997, že výši nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu sjednali odkazem na tehdy platnou , že tento nájemní vztah mezi účastníky zanikl ke dni 30. 4. 2003 změnou pronajímatele (vlastníka nemovitosti, ve které se nachází nájemní byt), že žalovaný jako nájemce nehradil pravidelně nájemné a zálohy na služby a vznikl mu tak vůči žalobci dluh. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení žalovaným soud prvního stupně – s poukazem na (dále jen „obč. zák.“) – žalobci nepřiznal právo na úhradu tohoto dluhu za dobu přesahující tři roky před podáním žaloby, tj. za dobu před 13. 2. 2000. Podle soudu prvního stupně tak dluží žalovaný za dobu od 13. 2. 2000 žalobci na nájemném částku 14.323,- Kč a podle v platném znění dluží poplatek z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužných částek, tj. ve výši 24.724,28,- Kč. Ke dni ukončení nájemního vztahu mezi účastníky řízení (30. 4. 2003) činí dluh žalovaného celkem 39.047,28 Kč, proto soud prvního stupně žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývající části žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, č.j. -102, odvolání žalobce, pokud směřovalo do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl z důvodu subjektivní nepřípustnosti odvolání, neboť výrokem I. bylo žalobci (byť jen zčásti) vyhověno, což ostatně ani sám žalobce nezpochybnil. Odvolání, které směřovalo do výroku II., shledal odvolací soud částečně důvodným a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 28.270,70 Kč s příslušenstvím (z toho 12.273,- Kč je úhrada služeb, zbývající část představuje úrok z prodlení) a ve výroku o nákladech řízení. Zrušující výrok odůvodnil odvolací soud tím, že „žaloba sama o sobě pak žádná konkrétní rozhodující tvrzení, že součástí nároku žalobce je vyúčtování služeb, neobsahuje“ a pokud soud prvního stupně takovou žalobu projednal, aniž vyzval žalobce k jejímu doplnění, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byl zamítnut návrh na zaplacení částky 173.695,50,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně od 2. 12. 2003 do zaplacení z částky 30.204,- Kč, potvrdil. Dovodil, že námitka promlčení byla žalovaným vznesena důvodně a důkaz (uznání dluhu žalovaným ze dne 8. 10. 2001), kterým chtěl žalobce tuto námitku zpochybnit, již nebyl odvolacím soudem proveden, neboť se jedná o důkaz nepřípustný ve smyslu (dále jen „ “), když tento důkaz mohl a měl být uplatněn již před soudem prvního stupně. Jak vyplývá z protokolu o jednání, žalobce měl možnost se k námitce promlčení vyjádřit, tudíž nelze soudu prvního stupně vyčítat, že by postupoval v rozporu s

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením b / Otázku zásadního právního významu, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla, spatřuje v tom, zda lze úspěšně v řízení před soudem vznést námitku promlčení ve smyslu obč. zák. tam, kde existuje platné uznání dluhu podle obč. zák. Vytýká odvolacímu soudu , že se nevypořádal s jeho námitkou, která se týkala hmotněprávních účinků uznání dluhu, které žalovaný učinil dne 8.10.2001, resp. důsledků, které takový právní úkon žalovaného má na běh promlčecí lhůty a na možnost žalovaného uplatnit v takovém případě námitku promlčení za situace, kdy si je nade vší pochybnost vědom, že předmětný dluh vůči žalobci písemně co do důvodu i výše uznal. Namítá, že se o námitce promlčení dozvěděl až těsně před skončením nalézacího řízení při konstatování obsahu odůvodnění odporu proti dříve vydanému platebnímu rozkazu, protože odůvodněný odpor mu nebyl řádně doručen. Proto měl odvolací soud přihlédnout k účinkům uznání dluhu (spočívajícím v novém běhu desetileté promlčecí doby) bez ohledu na to, že jej žalobce uplatnil až v odvolacím řízení. Uznání dluhu je podle dovolatele především hmotněprávním úkonem, nelze na

něj proto nahlížet jen jako na důkazní prostředek ve smyslu Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno ( , a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vady uvedené v , a b/ a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud dopustil tím, že v řízení neprovedl důkaz uznáním dluhu pro jeho nepřípustnost ve smyslu , nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

V dalším se proto Nejvyšší soud zabýval dovolatelem předestřenou právní otázkou, zda lze úspěšně v řízení před soudem vznést námitku promlčení ve smyslu § 100 obč. zák. tam, kde existuje platné uznání dluhu podle § 558 obč. zák., zejména za situace, kdy žalovaný o uznání dluhu věděl. Uvedená právní otázka však nemůže být otázkou zásadního právního významu neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Žalobce kromě toho svými námitkami fakticky nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění odvolacího soudu – ve skutečnosti mu vytýká, že pominul skutečnost, že žalovaný dluh uznal, a že tudíž o uznání dluhu věděl, respektive, že neprovedl důkazy, jež měly toto tvrzení prokázat, že se s tímto tvrzením řádně nevypořádal a že nevyvodil žádné důsledky z okolnosti, že žalobci nebyl řádně doručen odůvodněný odpor žalovaného. Jak však již bylo řečeno, zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, resp. vytýkat mu vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle – nelze.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu