Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1760/2004

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 9. 12. 2003, č.j. -6, nařídil podle rozhodčího platebního rozkazu ze dne 20. 10. 2000, č.j. R 2/2000, vydaného rozhodcem Ing. J. B., k vymožení pohledávky 6.803.037,- Kč s příslušenstvím exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. D., soudního exekutora.

Usnesením ze dne 4. 2. 2004, č.j. -20, Krajský soud v Praze v odvoláním napadeném rozsahu „změnil“ rozhodnutí soudu prvního stupně jen určením, že exekuci lze vykonat „postižením nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 5918, pro obec a katastrální území P., vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. pod čj. V11-12975/99 s právními účinky vkladu ke dni 15. 12. 1999,“ jinak je potvrdil. Podle odvolacího soudu jsou předpoklady pro nařízení exekuce splněny ( , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. ř.“), zejména uzavřel, že věcná legitimace povinného vychází z ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Oprávněný se však nemůže domáhat uspokojení pohledávky z jakéhokoli majetku povinného, nýbrž jen z toho, který povinný nabyl kupní smlouvou ze dne 14. 12. 1999 od V.O.D.P., spol. s r. o. (subjektu exekučním titulem k plnění zavázaného), tedy právním úkonem, jenž byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. ) ve smyslu obč. zák. prohlášen za neúčinný.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ “), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). V rámci prvního dovolacího důvodu vytýká, že odvolací soud neodložil provedení exekuce, ačkoli podmínky pro postup podle byly dány. Oproti závěru odvolacího soudu dovolatel – prostřednictvím druhého z dovolacích důvodů – prosazuje názor, podle něhož jediným důsledkem vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy může být navrácení vlastnických vztahů k nemovitostem, které panovaly před uzavřením smlouvy (oprávněný může požadovat provedení takového záznamu v katastru nemovitostí). V době, kdy soud vyslovil neúčinnost kupní smlouvy, byl již na majetek V.O.D.P., spol. s r. o., prohlášen konkurs, a protože nemovitosti, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1999, zahrnul správce do konkursní podstaty úpadkyně, nemohou být exekučně postiženy. Ve zbylé části dovolání polemizuje povinný s rozsudkem, jímž byla kupní smlouva prohlášena neúčinnou, a upozorňuje na to, že jím nebyla vyřešena otázka náhrady za kupní cenu, kterou prodávající uhradil. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (viz čl. II, bod 3. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení (ve spojení s , odst. 2 , ex. ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tedy odkaz na ustanovení nebo , není sama o sobě významná; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999 pod č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny. Okolnost, že odvolací soud ve výroku výslovně odkázal i na rozsudek vyslovující neúčinnost právního úkonu a že zdůraznil důsledek plynoucí z ustanovení obč. zák., tj. možnost uspokojení pohledávky toliko z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nečiní z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.

Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c/ (srov. ). Protože užití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení , jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam ( , věta první, ). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle přípustné, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).

Dovolatel otázky, jejichž řešení pokládá za zásadně právně významné, výslovně neformuloval, ovšem v rámci jím uplatněného důvodu podle se k přezkumu nabízí otázka, zda za situace, kdy na základě právního úkonu, který byl prohlášen neúčinným, nabyl nemovitosti od dlužníka oprávněného, je – místo toho, kdo je podle exekučního titulu osobou povinnou (V.O.D.P., spol. s r. o.) – v exekučním řízení věcně pasivně legitimován nabyvatel nemovitostí, a posouzení důsledků plynoucích z toho, že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadkyně (V.O.D.P., spol. s r. o.).

Odvolací soud shora nastíněné otázky vyřešil ve shodě s konstantní soudní praxí. Ta dovodila, že rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2004 pod č. 69). Z ustanovení , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že majetek patřící do konkursní podstaty (předmětné nemovitosti, které úpadkyně převedla povinnému) není postižitelný v tom smyslu, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze provést; jejímu nařízení však nic nebrání (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod č. 52, body XVII. a XXVI.).

Námitky, které dovolatel směřoval proti (nalézacímu) řízení, jehož předmětem bylo prohlášení neúčinnosti kupní smlouvy (§ 42a obč. zák.), jsou v exekučním řízení bezcenné. Na tomto místě je třeba poznamenat, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k novým skutečnostem a že základem přezkumu na podkladě tohoto mimořádného opravného prostředku je skutkový stav, z něhož vycházel při rozhodnutí o věci samé odvolací soud (srov. ). To, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. , zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. (jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o neúčinnosti kupní smlouvy), je důvodem zastavení exekuce ( , ).

Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení , Nejvyšší soud bez jednání ( , věta první, ) odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu