Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1253/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. C., 2) A. C. a 3) nezl. A. C., společně zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118, spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, takto:

I. Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. -75 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. -118 se přerušuje.II. Návrh na zrušení ustanovení , o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, se postupuje plénu Ústavního soudu.

Odůvodnění:

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. -75, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. -118. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod

sp. zn.

. Spolu s návrhem na zrušení uvedených rozsudků se stěžovatelé domáhají rovněž zrušení , o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu vyplývá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelů 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 9. 2009 č. j. 36110/2009-HH-30.1.-13.8.09, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů 1) a 2) proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje se sídlem v Brně ze dne 7. 7. 2009 č. j. 6574/2008/BM/PRAV. Posledně jmenovaným rozhodnutím byli stěžovatelé 1) a 2) uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle , jehož se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku šíření infekčních onemocnění stanovenou v a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve spojení s , o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé 1) a 2) nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera A. C. [stěžovatelka 3)] podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. Zdeňky Adamové základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, stanoveném v vyhlášky, a to v termínech stanovených příslušnými právnímu předpisy, tj. v době mezi 26. 12. 2007 a 24. 3. 2009, resp. 25. 3. 2009 (pozn.: změněno výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví). V důsledku uvedeného jednání jim byla v souladu s ustanovením , s přihlédnutím k , a téhož zákona uložena pokuta, každému ve výši 6 000 Kč, resp. 4 000 Kč. Zároveň byla stěžovatelům 1) a 2) uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč každému ( ve spojení s , kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích).

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na svobodu myšlení podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen " "), práva péče o děti podle y, práva na ochranu vlastnického práva podle y a práva na ochranu lidské důstojnosti a soukromého života podle č. 10 y. Současně napadené rozsudky podle stěžovatelů porušují právo nezletilé na rodičovskou péči podle y, právo na nedotknutelnost osoby podle y a právo na ochranu zdraví podle y. Stěžovatelé též namítají, že předmětná rozhodnutí nerespektují zásadu legality výkonu veřejné moci zakotvenou v y a y a další principy obsažené v a a y. Rovněž ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví a podle stěžovatelů porušují jejich výše uvedená základní práva a jsou v rozporu se zásadou legality výkonu veřejné moci a v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.

4. Stěžovatelé tvrdí, že pravidelné očkování nezletilé dcery odmítli z důvodu svého pevného, stálého a dlouhodobého přesvědčení, které má jak racionální, tak i filosofickou povahu. Jde o projev jejich ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí a též o důvod, aby vůči nim nebyla uplatněna žádná sankce. Přesvědčení žalobců je založeno na tom, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by očkování mohlo narušit. Dále žalobci argumentovali protiústavností zákonné úpravy. Namítali, že v případě očkování je nezbytná výhrada zákona, která by zabránila excesům moci výkonné, o které podle nich jde v případě netransparentního a nepřiměřeného nařizování očkování v České republice v rozporu se zájmem očkovaných dětí.

5. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podáním návrhu na zrušení zákona o ochraně veřejného zdraví a , jakož i uplatněním těchto ustanovení [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a současně nelze tvrzení stěžovatele označit za zjevně neopodstatněná. Proto je třeba se návrhem na zrušení zákona o ochraně veřejného zdraví a a jeho důvody věcně zabývat, a to zejména z hlediska judikatury Ústavního soudu, vztahující se k otázkám požadavku zákonného základu pro možné omezení základního práva.

6. Ve světle shora uvedeného senát Ústavního soudu rozhodl podle o postoupení návrhu stěžovatele na zrušení napadených ustanovení plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle písm. a) y.

7. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu stěžovatele rozhodne plénum Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu