Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 313/2017 - 36

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného Mgr. Václavem Čechtickým, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 613, proti žalované České komoře autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, se sídlem Praha 2, Sokolská 1498/15, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. - 63,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. -63, se zrušuje.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2014, č. R1406-12, se odmítá a věc se postupuje k vyřízení žalované.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 21. 11. 2013, č. R13054, žalovaná, s odkazem na ustanovení , o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „ “) pozastavila autorizaci žalobce udělenou mu pro obor „Pozemní stavby“ do doby přezkoušení jeho odborné způsobilosti. Přípisem ze dne 13. 10. 2014 podal žalobce „podnět ke zrušení rozhodnutí o pozastavení autorizace“; přípisem ze dne 30. 10. 2014 dále upřesnil, že uvedený podnět má být chápán jako žádost o obnovu řízení ve smyslu a násl. . Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 20. 11. 2014, č. R1406-12, žalovaná „obnovu řízení“ ve věci pozastavení autorizace žalobce „nepřipustila“, neboť žádost byla podána po uplynutí subjektivní lhůty 3 měsíců a obsahuje též pouze skutečnosti, které byly žalobci známy již v době vydání rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013.

[2] Proti rozhodnutí představenstva žalované o „nepřipuštění obnovy řízení“ brojil žalobce správní žalobou u Městského soudu v Praze. Ten žalobu, v intencích včas uplatněných žalobních námitek, projednal, přičemž odmítl argumentaci žalobce založenou na porušení ustanovení a v předcházejícím správním řízení jako nedůvodnou Rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. - 63, proto žalobu zamítl.

[3] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle , b) a d) (dále jen „ “). V kasační stížnosti polemizuje se závěrem městského soudu, že žalovaná neporušila a vytýká mu, že se odmítl zabývat dalšími (konkrétními) skutečnostmi, které odůvodňují podanou žádost o obnovu řízení. Dále stěžovatel zopakoval své výhrady k procesnímu postupu žalované v řízení o pozastavení autorizace; dodal, že nebyl poučen ani o právu podat proti rozhodnutí o pozastavení autorizace žalobu.

[4] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu a navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

[5] Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek, přičemž v procesním postupu městského soudu shledal pochybení, k nimž musí ve smyslu ustanovení § 109 odst. 4 větě za středníkem přihlédnout z úřední povinnosti.

[6] Přezkum rozhodnutí krajského (zde městského) soudu v řízení o kasační stížnosti je ovládán zásadou dispoziční. Nejvyšší správní soud je tedy vázán rozsahem kasační stížnosti ( věta před středníkem ) i jejími důvody ( věta před středníkem ). Pokud jde o důvody kasační stížnosti, shora uvedená zásada je prolomena v případech, kdy kasační soud zjistí existenci skutečností uvedených v větě za středníkem ; ty musí při svém rozhodování zohlednit bez ohledu na to, zda je na ně kasační stížností poukazováno. Mezi takové důvody patří i zmatečnost předcházejícího soudního řízení [ ]. Podle ustanovení spočívá zmatečnost řízení mimo jiné v tom, že chyběly podmínky řízení. Právě o takový případ se jedná i v nyní projednávané věci.

[7] V ustanovení je zakotvena zásada, podle které se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany veřejných subjektivních práv ( ) jen po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

[8] Toto ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity soudní ochrany, vycházející z obecné premisy, dle které je soudní ochrana ve správním soudnictví prostředkem ultima ratio, tzn. že může nastoupit teprve poté, co selhaly všechny standardní prostředky obrany proti nezákonnému postupu správních orgánů, nabízejí-li se v procesních předpisech správního práva. Smyslem je tedy zamezit intervencím správního soudu v případech, kdy příslušný správní orgán ještě neměl možnost sám zvážit důvodnost vznesených výhrad a případně vytýkaný stav napravit. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ( a násl. ) je tato zásada vyjádřena v ustanovení , dle kterého je žaloba nepřípustná nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.

[9] V nyní posuzované věci stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí představenstva žalované, jímž „nebyla připuštěna“ obnova řízení ve věci pozastavení autorizace stěžovatele. Materiálně vzato se tedy jedná o rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá ve smyslu in fine .

[10] Rozhodnutí o pozastavení autorizace autorizované osobě bylo představenstvem žalované vydáno na základě zákonného zmocnění vyjádřeného v ustanovení Kromě založení této pravomoci a určení věcné příslušnosti konkrétního orgánu žalované – jejího představenstva [viz citovaného zákona, se kterým plně koresponduje i Organizačního řádu žalované, vydaného na základě zmocnění zakotveného v zákona] , neobsahuje žádná další procesní ustanovení, podle kterých má být takové řízení vedeno (na rozdíl od řízení disciplinárního – srov. část čtvrtou zákona). Jelikož není pochyb o tom, že zmiňované rozhodování orgánu profesní samosprávy je výkonem zákonem svěřené působnosti v oblasti veřejné správy (viz ), uplatní se na procesní postup v tomto řízení . Podle tohoto ustanovení platí, že tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. Je tedy evidentní, že v řízení o pozastavení autorizace autorizované osobě muselo být v nezbytném rozsahu postupováno podle části druhé . Konsekventně pak platí, že uvedené dopadá i na řízení o obnově takového řízení (jakkoli je v této fázi pouze posuzováno splnění procesních podmínek pro „znovuotevření“ původního řízení, nelze jej oddělit od předmětu předchozího řízení).

[11] Za této situace se i v nyní posuzované věci musí uplatnit ustanovení in fine , podle kterého se rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá, oznamuje pouze žadateli; ten proti němu může podat odvolání. Jelikož rozhodování dle není rozhodováním ve věci „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), nemusí být ve smyslu dodatkového protokolu č. 7 této Úmluvy zajištěn proti takovému rozhodnutí opravný prostředek; pokud by tedy výslovně odvolání proti předmětnému rozhodnutí vylučoval, požadavek vyplývající z ustanovení by se na tento případ neuplatnil, neboť by to nebylo nezbytné (ostatně i počítá s tím, že proti některým rozhodnutím opravné prostředky přípustné nejsou). Jak však bylo již uvedeno výše, k této otázce mlčí a lze tak uzavřít, že odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení obnovy řízení je v daném případě přípustné. Pouze pro úplnost lze dodat, že určuje i funkčně příslušný orgán, který může rozhodnutí vydaná představenstvem žalované přezkoumat [viz ].

[12] Žalobou napadené rozhodnutí žalované však v rozporu s výše uvedenými závěry obsahuje poučení, že „[t]oto rozhodnutí představenstva ČKAIT je konečné, řádný opravný prostředek není“. Veden nesprávným poučením o opravných prostředcích, podal stěžovatel proti rozhodnutí žalované nikoli odvolání, ale žalobu k městskému soudu. Na situaci, kdy žalobce napadne rozhodnutí správního orgánu žalobou proto, že jej byl správním orgánem uveden v omyl nesprávným poučením o nepřípustnosti opravného prostředku, pamatuje , podle kterého podal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas.

[13] Lze tedy shrnout, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalované, aniž by se domáhal jeho přezkoumání cestou řádného opravného prostředku (odvolání) ve správním řízení podle in fine . Takový postup je v rozporu s výše vyloženým principem subsidiarity soudní ochrany a žaloba proto byla podle nepřípustná. Vzhledem k tomu, že stěžovatel takto postupoval v důsledku nesprávného poučení o nemožnosti podat opravný prostředek, byly v řízení před městským soudem naplněny podmínky pro postup podle , tj. odmítnutí žaloby a její postoupení příslušnému správnímu orgánu jakožto odvolání.

[14] Jestliže městský soud za shora uvedené situace věc meritorně projednal a žalobu zamítl, bylo jím vedené řízení zmatečné pro nedostatek podmínek řízení Nejvyšší správní soud proto za použití věty za středníkem napadený rozsudek podle věty první před středníkem výrokem I. zrušil. Jelikož podmínky pro postoupení věci žalované byly dány již v řízení před městským soudem, Nejvyšší správní soud nevrací věc městskému soudu k dalšímu řízení, nýbrž sám výrokem II. rozhodl o odmítnutí žaloby a postoupení věci žalované ( věta první za středníkem ve spojení s ).

[15] Ustanovení in fine , podle kterého byla-li žaloba podána včas u soudu, byla lhůta zachována též pro opravný prostředek u správního orgánu, je nutno vykládat tak, že jde o lhůtu k podání návrhu u soudu (byť šlo o návrh nepřípustný), nikoli o lhůtu k podání opravného prostředku ve správním řízení (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2004, č. j. -59, a rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. -38). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno dne 5. 12. 2014, byla žaloba odeslaná městskému soudu dne 2. 2. 2015 podána v zákonem stanovené lhůtě dle Žalovaná (respektive její funkčně příslušný orgán) je proto povinna podání stěžovatele ze dne 2. 2. 2015 posoudit jako včas podané odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení ve věci pozastavení autorizace stěžovatele.

[16] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo zrušeno a žaloba byla odmítnuta, rozhodoval Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před městským soudem ( ). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2019

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu