Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
85501.html
HTML · 3.08 KB
No categories available
II.ÚS 2262/14
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 62/2014 ze dne 11. června 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho "práva na přístup k soudu, práva na spravedlivý rozsudek i přezkum a do práva na právní pomoc".
Usnesením Ústavního soudu ze dne 10. července 2014 č. j.
byl soudce Ústavního soudu Vojtěch Šimíček, kterému byla věc původně přidělena jako soudci zpravodaji podle platného rozvrhu práce, vyloučen z projednání a rozhodování uvedené ústavní stížnosti, a věc byla přidělena jako soudci zpravodaji Jiřímu Zemánkovi.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozporu s ustanoveními § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu .
Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2007 došlo Ústavnímu soudu několik set podání stěžovatele, z nichž převážná většina trpěla stejnými vadami. K jejich odstraňování byl stěžovatel mnohokrát vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem) i o případných následcích neodstranění vytčených vad (viz např.
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
,
,
, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatele (viz např.
sp. zn. II. ÚS 1849/14
,
a další), v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byl stěžovatel v tomto konkrétním řízení opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu .
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj