Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 360/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce Ing. A. P., správce konkurzní podstaty úpadce M. d. z., Š. a. s., proti žalovaným 1. L. H., spol. s r. o., 2. Č. d., a.s., a 3. Č. c. – J. M., spol. s r. o., o zaplacení částky 943 740 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. -152, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001 č. j. -178, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. října 1999 č. j. -152 ve výroku pod bodem I zamítl žalobu žalobkyně M. d. z. Š., a. s., aby třetí žalovaná zaplatila žalobkyni společně a nerozdílně s druhou žalovanou Č.d., státní organizace, částku 943 740 Kč, ve výroku pod bodem III druhé žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 943 740 Kč, a ve výrocích pod body II a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že odesílací stanice Č. Příkazy přijala ve dnech 9. 7. 1992, 10. 7. 1992 a 13. 7. 1992 od žalobkyně jako odesílatelky pro první žalovanou jako příjemkyni zásilku dřevěných palet k přepravě z odesílací stanice Příkazy do stanice určení B. Zásilka dřevěných palet došla do stanice určení ve dnech 11. 7. 1992, 12. 7. 1992 a 15. 7. 1992. Zásilka však nebyla druhou žalovanou předána příjemkyni určené žalobkyní, nýbrž právnímu předchůdci třetí žalované, který si palety neponechal, pouze zajišťoval jejich vykládku, skladování a nakládku pro další subjekt. Soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobkyní a druhou žalovanou byly uzavřeny smlouvy o přepravě dřevěných palet, a to převzetím těchto palet k přepravě. Druhá žalovaná porušila povinnost ze závazkového právního vztahu založeného uvedenými smlouvami, vyplývající zejména z § 617 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), neboť zásilku nevydala příjemci uvedenému v nákladním listě, nýbrž Z. c., s. p., S., závod B. V řízení nebylo prokázáno, že by druhá žalovaná obdržela od žalobkyně ve smyslu § 618 ObchZ takovou dispozici. V důsledku toho došlo k zašantročení zásilky, jež má povahu zásilky ztracené ve smyslu § 624 odst. 1 ObchZ. Za cenu, kterou měla zásilka v době, kdy byla předána dopravci, považoval soud kupní cenu, kterou fakturovala žalobkyně první žalované fakturou č. 241864. Druhá žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu, kterou ji porušením této povinnosti způsobila. Ve vztahu k třetí žalované soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy si její právní předchůdce palety neponechal, nemůže přicházet v úvahu odpovědnost z bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. .

K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001 č. j. -178 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV změnil tak, že se zamítá žaloba, aby druhá žalovaná zaplatila žalobkyni částku 943 740 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila a tudíž i neprokázala, že by u druhé žalované podle , o železničním přepravním řádu (dále jen „ “), uplatnila reklamací právo na náhradu škody v důsledku nedodání zásilky adresátu. V důsledku této skutečnosti její právo na náhradu škody zaniklo prekluzí. Odvolací soud pro úplnost uvedl, že právo na náhradu škody uplatnila žalobkyně po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, přičemž druhá žalovaná vznesla námitku promlčení. Podle ustanovení ObchZ se práva vzniklá ze škody na dopravovaných věcech a z opožděného doručení zásilky vůči dopravci promlčují uplynutím jednoho roku. U práv vzniklých z celkového zničení nebo ztráty zásilky běží promlčecí doba ode dne, kdy zásilka měla být doručena příjemci, u ostatních práv ode dne, kdy zásilka byla doručena. Pro škodu vědomě způsobenou platí obecná promlčecí doba stanovená v ObchZ, tedy doba čtyřletá. Odvolací soud uzavřel, že na daný případ dopadá jednoroční promlčecí doba běžící ode dne, kdy zásilka měla být doručena příjemci, nikoliv čtyřletá promlčecí doby ve smyslu in fine ObchZ. Nešlo totiž o škodu způsobenou vědomě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle , ve znění před novelou č. ]. Odvolací soud totiž nesprávně aplikoval ustanovení přepravního řádu, neboť toto ustanovení je v rozporu s kogentními ustanoveními a 399 ObchZ. Obchodní zákoník nemůže být měněn předpisem nižší právní síly. Lhůta stanovená v přepravního řádu navíc není lhůtou prekluzivní. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že na daný případ dopadá jednoroční promlčecí doba. Podle ní jde o škodu způsobenou vědomě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „ “). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 8. října 1999.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou a že je podle přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Po podání dovolání byl na žalobkyni dne 29. dubna 2002 usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. prohlášen konkurz, přičemž konkurzním správcem byl ustanoven Ing. A. P. Ten podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podáním ze dne 25. března 2004 navrhl, aby bylo v řízení pokračováno.

V průběhu dovolacího řízení rovněž došlo podle , o akciové společnosti Č. d., státní organizaci S. ž. d. c. a o změně , o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), s účinností k 1. lednu 2003 k zániku původní druhé žalované s tím, že jejími právními nástupkyněmi se k uvedenému datu staly akciová společnost Č. d. a státní organizace S.ž.d.c.

Podle § 20 odst. 2 zákona státní organizace S.ž.d.c. hospodaří se závazky a pohledávkami státní organizace Č.d. existujícími ke dni vzniku akciové společnosti Č. d. s výjimkou a) nevyčerpaných úvěrů poskytnutých státní organizaci Č.d. na modernizaci drážních kolejových vozidel a pořízení nových drážních vozidel, b) nesplatných závazků a pohledávek státní organizace Č.d. z obchodně přepravních vztahů, c) závazků a pohledávek z pracovněprávních vztahů zaměstnanců, kteří ke dni vzniku akciové společnosti Č.d. přejdou na akciovou společnost Č.d.

Podle § 38 odst. 2 zákona práva a povinnosti státní organizace Č.d., s výjimkou práv a povinností podle odstavce 1 a podle § 20 odst. 2, které přecházejí na akciovou společnost Č.d., se stávají dnem vzniku akciové společnosti Č. d. právy a povinnostmi státní organizace S.ž.d.c.

Nejvyšší soud dovodil, že podle a se procesní nástupkyní původní druhé žalované v tomto řízení staly Č. d., a.s., neboť předmětem řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je nesplatný závazek státní organizace Č. d. z obchodně přepravního vztahu. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení pokračoval s touto procení nástupkyní druhé žalované. Skutečnost, že jde o nesplatný závazek, vyplývá z následujícího závěru.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 73 přepravního řádu, neboť toto ustanovení je v rozporu s kogentními ustanoveními § 397 a 399 ObchZ; lhůta stanovená v § 73 přepravního řádu navíc není podle odvolatele lhůtou prekluzivní. Námitka odvolatele není důvodná.

Podle ustanovení § 629 ObchZ prováděcí předpisy mohou upravit odchylně přepravu železniční, leteckou, silniční, vnitrozemskou vodní a námořní, pokud jde o vznik smlouvy, přepravní doklady, vyloučení věci z přepravy, přebírání zásilky dopravcem a její vydávání příjemci, rozsah nároků vůči dopravci a jejich uplatnění; tato úprava však nesmí omezit odpovědnost dopravce při škodě na zásilce stanovenou v § 622 a 624.

Tímto prováděcím předpisem byla v době, kdy zásilka měla být doručena příjemci, , o železničním přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „přepravní řád“). Podle ustanovení ObchZ ustanovení přepravních řádů a prováděcích předpisů k , o námořní plavbě, o odpovědnosti za škodu na zásilce jsou nepoužitelné, pokud jsou v rozporu s a 624 ObchZ; ostatní ustanovení těchto předpisů zůstávají nedotčena.

Odvolací soud správně dovodil, že z ustanovení § 629 ObchZ plyne, že nedovoluje upravovat prováděcím předpisem jiné otázky, než které jsou v něm výslovně uvedeny. Mezi otázkami, jejichž odchylnou úpravu prováděcím předpisem obchodní zákoník předpokládá, patří tedy mj. úprava uplatnění nároků. Podle § 73 odst. 1 přepravního řádu práva, která mají cestující a přepravci z přepravní smlouvy, je oprávněný povinen uplatnit reklamací u železnice bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců, a to : a) je-li oprávněným občan, ode dne nastoupení jízdy nebo ode dne vydání zásilky příjemci, nebo jestliže k vydání nedošlo, ode dne vzniku přepravní smlouvy, b) je-li oprávněným socialistická organizace, ode dne vzniku přepravní smlouvy ( a 50). Není-li právo uplatněno reklamací v uvedených lhůtách, zaniká. není v tomto rozsahu v rozporu se zákazem vysloveným v a v 773 ObchZ, neboť nejde o omezení odpovědnosti dopravce při škodě na zásilce stanovené v a ObchZ, nýbrž jde o úpravu uplatnění nároků z přepravní smlouvy. Lhůta upravená v přepravního řádu je přitom lhůtou prekluzivní, neboť stanoví, že při neuplatnění práva stanoveným způsobem v šestiměsíční lhůtě u dopravce právo zaniká, což je pojmovou definicí zániku práva v důsledku jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě, čili definicí prekluzivní lhůty.

Opodstatněná není ani námitka žalobce, že lhůta stanovená v § 73 přepravního řádu je v rozporu s lhůtami stanovenými v § 397 a 399 ObchZ. Lhůta v § 73 přepravního řádu je prekluzivní lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody u dopravce; naproti tomu obchodní zákoník v § 397 upravuje obecnou promlčecí dobu v obchodních závazkových vztazích a v § 399 promlčecí lhůtu pro uplatnění práva na náhradu škody na dopravovaných věcech z opožděného doručení zásilky vůči zasílateli a vůči dopravci. Jde tedy o lhůty zcela rozdílného charakteru. Lhůta podle § 73 přepravního řádu nemůže tedy být v rozporu s lhůtami podle § 397 a 399 ObchZ.

Jelikož závěr odvolacího soudu o zániku práva žalobce na náhradu škody vůči druhé žalované v důsledku úplné ztráty zásilky je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud se již nezabýval dovolacími námitkami zpochybňujícími závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobce na náhradu škody v důsledku úplné ztráty zásilky. Ze závěru odvolacího soudu o zániku práva žalobce na náhradu škody vůči druhé žalované v důsledku úplné ztráty zásilky navíc vyplývá, že závazek právní předchůdkyně druhé žalované se nemohl stát splatným. Podle § 20 odst. 2 a § 38 odst. 2 zákona se tudíž procesním nástupcem Č. d., státní organizace, staly Č. d., akciová společnost.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a druhé žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu