Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1424/10

Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Hořejše, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Kaplická 327, Český Krumlov, proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 12. 3. 2010, č. 2.2 RV01/641/1-3/2009, 17_55_F, takto:

I. V řízení se pokračuje.II. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu (dále "ministerstvo"), kterým byla v rámci implementační struktury Operačního programu Podnikání a inovace zamítnuta žádost o platbu ze dne 16. 6. 2009. Důvodem zamítnutí této žádosti bylo uvedení kvalifikačního požadavku "působení v uvedeném oboru na trhu v ČR déle než 10 let", které ministerstvo posoudilo jako diskriminační. Současně stěžovatele poučilo o tom, že proti tomuto rozhodnutí není možno podat odvolání, neboť na udělení podpory se podle ustanovení (správně odst. 4) , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v relevantním znění, nevztahuje . Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím ministerstva byla porušena některá jeho ústavně zaručená základní práva; stejně jako základní práva zakotvená v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

[2.] Usnesením ze dne 21. 2. 2013, č. j.

-35

, Ústavní soud přerušil řízení, když konstatoval, že opakovanými dotazy u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zjistil, že o žalobě podané stěžovatelem proti stejnému rozhodnutí ministerstva nebylo v řízení vedeném pod sp. zn. dosud rozhodnuto. Shledal proto, že souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o správní žalobě, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Současně avizoval, že pokračovat v řízení bude poté, co mu bude stěžovatelem sděleno, jakým způsobem bylo o jeho správní žalobě rozhodnuto.

[3.] Personálně nově složený II. senát Ústavního soudu, kterému v souladu s rozvrhem práce přísluší projednat a rozhodnout o této ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že přerušení řízení a vyčkávání na rozhodnutí městského soudu není z níže popsaných důvodů smysluplné ani účelné, a proto rozhodl, že se v řízení pokračuje.

[4.] Vychází z toho, že ústavní stížnost představuje subsidiární procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže proto nahrazovat jejich činnost. Jeho úkolem je totiž v souladu s y ČR ochrana ústavnosti a nikoliv tzv. běžné zákonnosti, resp. protiprávnosti.

[5.] Takto nazíráno je nezbytnou podmínkou řízení, která musí být před podáním ústavní stížnosti splněna, vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Jedinou výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení cit. zákona, podle něhož stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, případně v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V každém případě by však mělo platit, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, když se stěžovatel nemůže domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.

[6.] V nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti marně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu právní řád skýtá, a proto je ústavní stížnost nepřípustná. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, proti správnímu rozhodnutí napadenému nyní projednávanou ústavní stížností podal stěžovatel současně správní žalobu, o které však městský soud zatím nerozhodl. Jakkoliv je pravdou, že podle relevantního znění ustanovení § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel platilo, že na rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci se nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání, je s ohledem na shora uvedené zjevné, že je nejprve na správním soudu, aby toto zákonné ustanovení na základě stěžovatelem podané žaloby vyložil. Jinak řečeno, městský soud musí zvážit, zda citované zákonné ustanovení dopadá na věc stěžovatele či nikoliv, tzn., zaujme stanovisko, zda v daných případech tato právní norma skutečně zabraňuje jakémukoliv soudnímu přezkumu těchto správních rozhodnutí. Pokud by městský soud shledal, že soudní přezkum je vyloučen (a nevyužije ani možnost postupu podle y ČR předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem), je namístě žalobu odmítnout, přičemž samozřejmě platí, že jakékoliv rozhodnutí městského soudu je následně přezkoumatelné Nejvyšším správním soudem na základě podané kasační stížnosti. Teprve poté, co by stěžovatel marně vyčerpal i tento procesní prostředek k ochraně svých práv, je na něm, aby případně zvážil podání ústavní stížnosti.

[7.] Postup stěžovatele se v tomto světle jeví jako značně nekonzistentní. Pokud totiž v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným správním rozhodnutím byla porušena některá jeho ústavně zaručená základní práva, je namístě se proti tomuto rozhodnutí bránit především před správním soudem, přičemž podle d platí, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Jinak řečeno, je především na stěžovateli samotném, aby přesvědčil městský soud (případně následně Nejvyšší správní soud), že napadené správní rozhodnutí skutečně zasahuje do jeho základních práv a jako takové proto musí být podrobenou soudnímu přezkumu, resp. že se jedná o rozhodnutí nezákonné či jinak vadné.

[8.] K rozhodnutí, že v projednávané věci není přerušení řízení účelné, dospěl II. senát rovněž proto, že v dalším "scénáři" zůstává stěžovateli vždy zachován přístup k Ústavnímu soudu. Pokud totiž městský soud rozhodne jakýmkoliv způsobem (což Ústavnímu soudu samozřejmě nepřísluší jakkoliv předjímat), je možné následně jeho rozhodnutí napadnout kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu a teprve poté bude možno případně podat tentokrát již věcně projednatelnou ústavní stížností, kterou bude možno napadnout všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, v nichž bude stěžovatel spatřovat zásah do svých ústavních práv. Alternativní "scénář", kdy by Ústavní soud i nadále vyčkával na rozhodnutí městského soudu, by však ve svých důsledcích nevedl k ničemu jinému než ke zdvojení obou řízení: před správními soudy a před Ústavním soudem. Právě toto zdvojování přitom protiřečí shora zmíněné zásadě subsidiarity ústavní stížnosti.

[9.] Proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení ( ve spojení s ) a z důvodu hospodárnosti řízení současně rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost [ ve spojení s ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu