Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 67/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY - 339

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. V., proti žalované L. s. r. o. o zaplacení částky 292.497,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2004, č. j. -324, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2004, č. j. -324, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. dubna 2004, č. j. -294, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. -294, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 292.497,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 4. 4. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy z 1. 4. 1999 přenechala žalobkyně žalované nebytové prostory ve svém domě č. p. 746 v K. V. o celkové výměře 122,4 m2. Před uzavřením této smlouvy nebyl dán souhlas Úřadu města K. V. k pronájmu uvedených prostor. Žalovaná prostory užívala od 1. 4. 1999 do září 1999, žalobkyni je však předala až 3. 4. 2000. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k nedostatku předchozího souhlasu Úřadu města K. V. je nájemní smlouva neplatná, žalovaná prostory v domě žalobkyně užívala bez právního důvodu a tím se na její úkor bezdůvodně obohatila. Toto bezdůvodné obohacení, jehož výši za období od 1. 4. 1999 do 3. 4. 2000 určil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku firmy P.-T., a. s. se sídlem v P, je žalovaná povinna žalobkyni podle (dále jen „ “) vydat. Žalovaná v průběhu řízení namítla započtení své pohledávky vůči žalobkyni ve výši 224.647,50 Kč s 23% úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do zaplacení a tuto pohledávku současně uplatnila vzájemným návrhem, který soud prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. -324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž neshledal důvodnou námitku žalované, že v období od září 1999 do 3. 4. 2000 již sporné nebytové prostory fakticky neužívala. Pokud jde o vzájemný návrh žalované, odvolací soud konstatoval, že byl-li tento vzájemný návrh vyloučen k samostatnému řízení, není na místě námitka, že se soud prvního stupně s nároky žalované, které představují údajné kompenzabilní pohledávky, nevypořádal.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [ ]. Ten spatřovala ve skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu byly řešeny právní otázky v rozporu s hmotným právem, neboť nebylo přihlédnuto ke vzneseným námitkám započtení a promlčení. V dovolání namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o konkretizaci dovolacích důvodů, uvedla především, že soud prvního stupně neměl připustit změnu žaloby učiněnou v průběhu řízení a že měl rozhodnout o původní žalobě. Vznesla též výhrady k tomu, že výše bezdůvodného obohacení byla stanovena na základě znaleckého posudku, o jehož správnosti vznikly v průběhu sporu pochybnosti, že nebyla zkoumána pravdivost jejího tvrzení ohledně menšího rozsahu užívaných nebytových prostor a že nebylo přihlédnuto k tomu, že už od září 1999 prostory neužívala a neměla z nich žádný prospěch. Procesní pochybení odvolacího soudu spatřovala v tom, že ač její jednatel je cizím státním příslušníkem, nebyl mu pro odvolací jednání ustanoven tlumočník. Konečně vytkla soudům obou stupňů, že se vůbec nevypořádaly s její námitkou částečného promlčení nároku žalobkyně a zejména s námitkou započtení, uplatněnou v podobě vzájemného návrhu. Ten byl soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému řízení a to bylo později zastaveno. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „OSŘ“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, neboť napadeným rozsudkem sice byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale prvým rozsudkem (ze dne 5. září 2003, č. j. -246, zrušeným částečně usnesením odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2003, č. j. -270) bylo žalobě na zaplacení částky 292.497,50 Kč s 12% úrokem od 4. 4. 2000 do zaplacení rovněž vyhověno. Nyní napadeným rozsudkem tedy nebylo rozhodnuto jinak než v rozsudku dřívějším.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v , jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle , kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle použít vůbec (srov. výslovné znění ).

Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů (jak bude dále vysvětleno) se vypořádaly s námitkou započtení vzájemné pohledávky žalované v rozporu s ustálenou judikaturou a tedy i s hmotným právem, shledal Nejvyšší soud ČR dovolání žalované přípustným podle . Jelikož jsou splněny i podmínky uvedené v a 4 a v , dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Výhrady žalované zpochybňující správnost znaleckého posudku, ze kterého vycházely soudy obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení, stejně jako námitky ohledně rozsahu prostor, jež žalovaná užívala, a období, ve kterém byly tyto prostory užívány, jsou svým obsahem výhradami ke skutkovým závěrům, na jejichž základě byla věc právně posouzena, tedy uplatněním dovolacího důvodu podle . Tento dovolací důvod však, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle úspěšně uplatnit nelze, a tak se tímto okruhem dovolacích námitek Nejvyšší soud ČR nemohl zabývat.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaná spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval námitkou započtení vzájemné pohledávky, kterou má proti žalobkyni, a že zcela pominul námitku promlčení uplatněného nároku, kterou v řízení vznesla. Těmto argumentům je nutno přisvědčit.

Žalovaná již v odporu proti platebnímu rozkazu, který byl ve věci vydán, mimo jiné namítla, že má vůči žalobkyni pohledávku ve výši přibližně 250.000,- Kč, kterou uplatňuje a započítává na dlužné nájemné. Následně dne 7. března 2001 podala „protinávrh“, jímž s odkazem na uplatnila proti žalobkyni nárok na zaplacení částky 224.647,50 Kč s 23% úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do zaplacení. Ten pak na výzvu soudu prvního stupně upřesnila podáním ze dne 31. března 2004. Usnesením ze dne 2. dubna 2004, č. j. -288, soud prvního stupně vyloučil tento vzájemný návrh k samostatnému řízení.

V usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1994, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/1996, byl vysloven názor (korespondující ostatně s dlouhodobě ustálenou soudní praxí i s teorií procesního práva), že pokud „odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání. O vzájemný návrh by šlo jedině v tom případě, kdyby odpůrce požadoval, aby mu bylo přisouzeno více, než uplatnil navrhovatel, a to jen v části, kterou by požadoval více“. Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že soudy obou stupňů tento právní názor nerespektovaly. Soud prvního stupně totiž vyloučil „protinávrh“ žalované, domáhající se zaplacení částky, která nepřevyšovala částku požadovanou v žalobě, k samostatnému řízení, aniž by tento procesní úkon žalované posoudil jako obranu proti žalobě založené na námitce zániku části uplatněného nároku žalobkyně v důsledku započtení vzájemné pohledávky žalované, a proto se v tomto řízení existencí vzájemné pohledávky a tedy ani tvrzeným zánikem uplatněného nároku vůbec nezabýval. Odvolací soud pak v tomto postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení. Za této situace nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku vadného procesního postupu spočívá na nesprávné aplikaci a že je tak naplněn dovolací důvod uvedený v . Proto nezbylo, než podle části věty za středníkem napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

K dalším dovolacím námitkám postačí jen stručně uvést, že žalovaná má pravdu, poukazuje-li na to, že se ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nezabývaly její námitkou promlčení nároku žalobkyně, která byla vznesena do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 14. února 2002 (č. l. 121 spisu). Tato námitka sice nebyla blíže specifikována, ale soud prvního stupně ji zcela pominul, aniž by vedl žalovanou k její obsahové konkretizaci. Touto námitkou pak se nezabýval ani odvolací soud, přestože na ni žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. září 2003 opětovně poukázala (č. l. 262 spisu – viz odkaz na ). Nelze se však ztotožnit s výhradami proti tomu, že byla připuštěna změna žaloby, neboť pro takovýto postup byly dány zákonné důvody ( ). Pokud pak jde o výtku žalované, že nebyl jejímu jednateli ustanoven tlumočník, pozbývá s ohledem na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů relevanci; je ovšem třeba poznamenat, že jednatel žalované nebyl k jednání odvolacího soudu předvoláván a žalovaná ani on sám předem nesdělili, že se jednatel k jednání dostaví, takže odvolací soud neměl důvod předem tlumočníka ustanovit. Z protokolu o jednání odvolacího soudu pak nikterak nevyplývá, že by žalovaná před jednáním nebo v jeho průběhu o ustanovení tlumočníka požádala. Proto nelze postupu odvolacího soudu v tomto směru nic vytknout.

V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení ( věta prvá ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. července 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu