Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 334/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.

, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2004, č. j. - 134, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby bylo soudem určeno, že jsou vlastníky bytové jednotky č. 448/5 ve třetím nadzemním podlaží o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové výměře 60,3 m2 podlahové plochy v budově sestávající z domu čp. 446, č.orient. 22

na parcele č. 956, z domu čp. 447, č. orient. 24 na parcele č. 957, z domu čp. 448,

č. orient. 26 na parcele č. 958 a z domu č.p. 449, č. orient. 28 na parcele č. 959 a dále příslušenství, a to spoluvlastnického podílu ve výši 603/19340 ke společným prostorám a částem uvedené budovy, nemovitostí zapsaných na LV č. 3408 pro obec Č. B., k. ú. Č. B., u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B. (dále jen „předmětná nemovitost“). Žalobu odůvodnili tím, že kupní smlouvu ze dne 30. 7. 2001 o převodu této nemovitosti na kupujícího M. W. (který ji pak převedl na žalovanou) považují za neplatnou, neboť při jejím uzavření byli uvedeni v omyl (§ 49a obč. zák.), smlouva nebyla uzavřena vážně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nýbrž zajišťovala půjčku poskytnutou M. W. žalobcům na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 7. 2001, podepsané dne 3. 8. 2001, a je proto neplatná i podle § 39 obč. zák.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. - 99, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 28. 5. 2002, č. j. - 64, jímž žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2003, č. j. - 74, zrušen pro nepřezkoumatelnost a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 30. 7. 2001 s M. W. jako kupujícím smlouvu o převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti, kterou mu prodali za dohodnutou kupní cenu ve výši 205.000,- Kč; dále

ze smlouvy vyplývá, že její účastníci se dohodli na tom, že bytová jednotka bude volná a k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Právní účinky vkladu vznikly ke dni

1. 11. 2001. Dne 3. 8. 2001 žalobci uzavřeli se jmenovaným smlouvu o půjčce, kterou se M. W. zavázal půjčit jim částku 205.000,- Kč, jíž měli žalobci vrátit do

31. 10. 2001, a téhož dne dále i smlouvu zástavní, na základě které žalobci jako majitelé předmětné nemovitosti tuto zastavili k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce; podpisy na těchto smlouvách byly úředně ověřeny. Dále bylo zjištěno, že v Katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána žalovaná, která se jejím vlastníkem stala na základě kupní smlouvy uzavřené s M. W. dne 4. 4. 2002 za dohodnutou kupní cenu ve výši 240.000,- Kč; právní účinky vkladu nastaly dne 8. 4. 2002. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, že si chtěli od jmenovaného půjčit peníze na podnikání žalobce, a naopak uvěřil výpovědi svědka W., že žalobci uzavřeli smlouvu o převodu předmětné nemovitosti z důvodu, že chtěli zakoupit jiný objekt a že teprve později navrhli, aby byt mohli získat zpět. Z tohoto důvodu byla podle okresního soudu smlouva o půjčce uzavřena s příslibem vrácení bytu po jejím zaplacení; tato smlouva však nebyla naplněna, neboť, jak uvedl svědek M. W., žádné peníze žalobcům nepůjčil. Soud dovodil, že další dvě smlouvy podepsané o čtyři dny později, a to smlouva o půjčce a zástavní smlouva, neměly žádný vliv na vznik a existenci závazkového vztahu z kupní smlouvy proto, že ani jedna z nich neobsahuje ujednání, které by způsobilo zánik obligačního vztahu z kupní smlouvy nebo její neplatnost. Navíc zástavní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobci již předmětnou nemovitost nemohli zastavit, neboť nebyli jejími vlastníky. Pokud pak žalobci tvrdili, že smlouva o převodu nemovitosti je neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným účelem nebyl převod vlastnictví, ale zajištění smlouvy o půjčce, tedy sjednání tzv. propadné zástavy, dovodil soud prvního stupně, že smlouva by podle tohoto ustanovení byla neplatná pouze za předpokladu, že by všechny tři smlouvy byly podepsány v jeden den. Dále uvedl, že neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti z důvodu omylu (§ 49a obč. zák.) „se žalobci nemohou domáhat“, neboť obsah kupní smlouvy četli, a vzhledem k tomu, že tato smlouva je platná i z hledisek uvedených

v § 37 odst. 1 obč. zák., dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

4. 11. 2004, č. j. - 134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky předmětné nemovitosti, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu učiněných ze smluv uzavřených mezi žalobci a M. W. a po opakování důkazu výslechem žalobce (žalobkyně výpověď odmítla) a svědka Webera ( ), jehož výpověď považoval za nevěrohodnou, vzal z výpovědi žalobce před odvolacím soudem (a výpovědi žalobkyně před soudem prvního stupně) s ohledem

na okolnosti uzavření všech tří smluv a na jejich časovou a obsahovou provázanost

za prokázané, že ačkoliv žalobci se jmenovaným uzavřeli smlouvu o převodu nemovitosti, kterou podepsali dne 30. 7. 2001 před notářem, neměli skutečnou vůli převést vlastnická práva k této nemovitosti na M. W., a smlouvu chápali pouze jako zajištění smlouvy o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001 (tedy 4 dny po podpisu smlouvy o převodu nemovitosti). Podle odvolacího soudu je nepravděpodobné, že by žalobci v situaci, kdy jako rodina neměli jinou možnost bydlení, prodávali byt za zhruba čtvrtinovou cenu jeho tržní hodnoty, která byla znaleckým posudkem určena

na 780.000,- Kč, v době kdy žalobce byl nezaměstnaný, bez prostředků a snažil se začít podnikat. Stejně tak je nelogické, aby svědek W. podepisoval se žalobci 4 dny

po koupi bytu smlouvu o půjčce a smlouvu zástavní v době, kdy již podle svého tvrzení měl být jeho vlastníkem, a aby pouze na přání žalobců podepisoval smlouvu zástavní, jež měla zajišťovat smlouvu o půjčce, o níž tvrdil, že nebyla nikdy naplněna, tj. že žádné peníze žalobcům nepůjčil. Taktéž je nepochopitelné, aby žalobci po takto nevýhodném prodeji žádali svědka W. o uzavření smlouvy o půjčce a aby půjčku zajišťovali zástavní smlouvou k bytu, který před 4 dny prodali. Odvolací soud proto uvěřil tvrzení žalobců, že podmínkou pozdějšího uzavření smlouvy o půjčce bylo dřívější podepsání smlouvy o prodeji bytu, která měla sloužit k jejímu zajištění. Proto také kupní cena bytu byla shodná s částkou uvedenou ve smlouvě o půjčce a oba žalobci, kteří znali obsah všech tří smluv, neboť je měli před podpisem k dispozici, chápali situaci tak, že svědek W. jako věřitel „chtěl mít své peníze řádně zajištěny“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že postrádá-li smlouva o převodu nemovitosti podstatnou náležitost, jímž je vážnost projevu vůle ze strany žalobců, je ve smyslu ust.

§ 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Protože M. W. vlastnické právo

k předmětné nemovitosti touto smlouvu nenabyl, nemohl je ani převést na žalovanou, a jejími vlastníky tudíž zůstali žalobci. Žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem je proto opodstatněná.

Proti tomuto podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v , odst. 3 Především namítá, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nejsou rozlišena skutková zjištění, která soud učinil, a právní posouzení věci, že se soud nevypořádal se všemi skutkovými zjištěními a v důsledku toho dospěl k nesprávným právním závěrům. Má za to, že ze smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ze dne 30. 7. 2001 „mělo být zjištěno“, že jde o smlouvu písemnou, která obsahuje ujednání

o kupní ceně a že jejím předmětem byl prodej bytu, že jejími účastníky byla vlastnoručně podepsána, že byla předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a že jí dále bylo ujednáno, že prodávaná bytová jednotka bude volná k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Ze smlouvy

o půjčce a smlouvy zástavní pak „mělo být zjištěno“, že neobsahují žádné ujednání

o tom, že by jakýmkoliv způsobem souvisely se smlouvou ze dne 30. 7. 2001. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval výkladové pravidlo uvedené v ust.

§ 35 odst. 2 obč. zák., neboť se jedná o smlouvu písemnou, a tento právní úkon vyjádřený slovy je tudíž třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, nýbrž i podle vůle toho, kdo jej učinil. Mělo být proto konstatováno, že kupní smlouva je jasná a srozumitelná a že je z ní zřejmé, že vůlí jejích účastníků byl prodej a koupě bytové jednotky za kupní cenu 205.000,- Kč, ukončení užívání bytu prodávajícími v dohodnuté době a podání návrhu na vklad vlastnického práva. Podle názoru dovolatelky nelze

s ohledem na tyto skutečnosti učinit závěr, že žalobci v době podpisu kupní smlouvy neměli v úmyslu bytovou jednotku prodat; naopak má za to, že jejich projev vůle je jednoznačný a není v rozporu s jazykovým vyjádřením. Pokud se pak žalobci domnívali, že při uzavření této smlouvy byli uvedeni v omyl, měli možnost podle ust. § 49a a § 40 obč. zák. se dovolat neplatnosti uzavřené smlouvy, což neučinili. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud měl rovněž uvážit, zda v daném případě se nejednalo

o smlouvu podle ust. § 607 obč. zák. (právo zpětné koupě), když žalobci se s kupujícím dohodli na vrácení bytu v případě vrácení půjčky. Pokud by odvolací soud toto ustanovení aplikoval, nemohl by žalobě vyhovět, neboť smlouva by v takovém případě musela být uzavřena písemně, k čemuž nedošlo, a žalobci by museli prokázat, že

M. W. kupní cenu ve výši 205.000,- Kč vrátili, což neprokázali. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že dohodnutá kupní cena za nemovitost odpovídá zhruba ¼ tržní ceny, neboť takovýto závěr není podložen náležitým skutkovým zjištěním. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dále spočívá

v hodnocení „věrohodnosti výpovědi svědka W.“, neboť ten dostatečně vysvětlil,

za jakých okolností došlo k uzavření kupní smlouvy, stejně jako i dalších smluv,

z jakého důvodu byt kupoval, tj. že byl nabízen za „dobrou cenu“, a dále i v tom, že soud se nevypořádal s tím, že žalobci své výpovědi měnili, navíc jsou rozporné, a soud jim proto neměl uvěřit. Dovolatelka má rovněž za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího řádně nabytého vlastnického práva zaručeného d. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byl vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle z důvodů v dovolání uplatněných a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy nesprávně hodnotil a neodstranil mezi nimi rozpory. Je tedy zřejmé, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle , který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel

ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které

z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Podle ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby

na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů

provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.

V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazů učinil v souladu s ust.

vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak při právním posouzení věci vycházel; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu tak bylo výsledkem opakování již provedených důkazů. Podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem ( , 2 ).

Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo vůlí žalobců převést vlastnická práva k předmětné nemovitosti na M. W. a že smlouvu o jejím převodu chápali pouze jako zajištění smlouvy o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001, stejně jako smlouvu zástavní, jehož správnost dovolatelka zpochybňuje, odvolací soud učinil

z opakovaného výslechu žalobce (žalobkyně jen odkázala na svoji účastnickou výpověď před soudem prvního stupně) v souvislosti s obsahem, kontextem a provázaností všech tří uzavřených smluv. Uvedené skutkové zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly provedeny před odvolacím soudem i soudem prvního stupně. S výpovědí svědka M. W. i s výpovědí žalobce, resp. žalobců, se odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů ( ), přičemž ve výpovědích žalobců ohledně okolností uzavřených smluv, zejména smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o půjčce, žádné rozpory neshledal, neboť oba vypověděli, že „neměli v úmyslu byt prodávat, navíc

za cenu, která byla ve smlouvě uvedena, že panu W. důvěřovali a že podepsání kupní smlouvy bylo jednou z podmínek, aby peníze žalobcům půjčil. Hodnocení důkazů soudem ( ) není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.

Skutková zjištění z předložených listinných důkazů - smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti podepsané dne 30. 7. 2001, smlouvy o půjčce částky 205.000,- Kč a smlouvy zástavní, podepsaných dne 3. 8. 2001 - učinil již soud prvního stupně, který z jejich obsahu zjistil, že byly uzavřeny písemně, že smlouva

o převodu vlastnictví obsahuje ujednání o kupní ceně, že jejím předmětem byla bytová jednotka a spoluvlastnický podíl na specifikovaných objektech, že jejími účastníky byla vlastnoručně podepsána, že na základě ní byl proveden vklad vlastnického práva

v katastru nemovitostí a že jí bylo ujednáno, že prodávaná bytová jednotka bude volná a k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Ze smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní pak bylo zjištěno, že obě tyto smlouvy obsahují ujednání o tom, že k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k předmětné bytové jednotce s příslušenstvím. Okolnost, že tržní cena převáděné nemovitosti činila 780.000,- Kč, vyplývá ze žalobci předloženého znaleckého posudku. Z těchto skutkových zjištění krajský soud při svém rozhodnutí vycházel a nelze mu tudíž vytýkat, že by pominul nějakou podstatnou skutečnost významnou pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo

ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený

v ustanovení není tudíž dán.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. , které dovolatelka dále uplatňuje, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit

(§ 35 odst. 2 obč. zákoníku). Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.

Dovolací soud nepovažuje za správnou námitku dovolatelky, pokud odvolacímu soudu vytýká, že v daném případě nepoužil - ohledně smlouvy o převodu předmětné nemovitosti - výkladové pravidlo uvedené v ust. § 35 odst. 2 obč. zák. Aplikace tohoto ustanovení totiž přichází v úvahu jen v těch případech, kdy o obsahu právního úkonu vzniknou pochybnosti z hlediska jeho určitosti či srozumitelnosti. V daném případě však o náležitostech projevu vůle v kupní smlouvě, tj. o její určitosti a srozumitelnosti, žádné pochybnosti nevznikly.

Za stavu, kdy odvolací soud - na základě výpovědi žalobců a s ohledem

na okolnosti uzavření všech tří smluv a na jejich časovou a obsahovou provázanost - vzal za prokázané, že podmínkou pozdějšího uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobci a M. Weberem bylo dřívější podepsání smlouvy o převodu nemovitosti s příslušenstvím mezi nimi, že žalobci neměli skutečnou vůli převést vlastnická práva k předmětné nemovitosti na M. W. a že tuto smlouvu chápali pouze jako zajištění smlouvy

o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001, nelze mu vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že smlouva nebyla ze strany žalobců učiněna vážně, když svým projevem vůle (byť určitým a srozumitelným) v této smlouvě nechtěli způsobit převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na jmenovaného, a že z tohoto důvodu je tato smlouva podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná.

Při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl M. W. převést na žalovanou vlastnická práva

k předmětné nemovitosti, která nenabyl. Z tohoto důvodu je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) i následující smlouva o převodu vlastnických práv k nemovitosti uzavřená mezi M. W. a žalovanou. Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje i s konečným závěrem odvolacího soudu, že žaloba o určení vlastnického práva je opodstatněná.

K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl rovněž uvážit, zda v daném případě se nejednalo o smlouvu podle ust. § 607 obč. zák. (právo zpětné koupě), když žalobci se s kupujícím dohodli na vrácení bytu v případě vrácení půjčky, je třeba uvést, že toto ustanovení na danou věc aplikovat nelze, neboť smlouvu o právu zpětné koupě lze uzavřít jen ohledně movité věci, nikoliv nemovitosti.

Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl

( , věta před středníkem ).

Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. , a , neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobcům

v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu