Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1292/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 1.8.2003, č. j. -212, zamítl žalobu žalobce na určení, že je „dědicem po zůstaviteli R. K., zemřelém 11.1.1999“; uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované

na náhradě nákladů řízení částku 17.747,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetí žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22.9.2004, č. j. -272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; uložil žalobci povinnost nahradit České republice – na účet Krajského soudu v Ostravě náklady řízení ve výši 558,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí; uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.115,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně a rozhodl, že „žalobce a žalovaná 2) a 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Vycházel ze závěru, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako potomek zůstavitele trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl v intenzitě, která odpovídá běžným společenským zvyklostem“; že „bylo prokázáno, že zůstavitel měl zájem se s žalobcem jako potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „bylo prokázáno, že zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stál a nezájem žalobce se ho osobně citově dotýkal, o to citlivěji pak v období nemoci (od roku 1997);“ že „skutečnost, že žalobce od roku 1979, kdy se zůstavitel rozvedl s jeho matkou, navštívil místo bydliště zůstavitele pouze třikrát (dvakrát v souvislosti s návštěvou matky zůstavitele, jedenkrát u příležitosti pohřbu matky zůstavitele) a počtvrté se zúčastnil pohřbu zůstavitele v roce 1999, nelze vyhodnotit ve prospěch závěru, že by žalobce o zůstavitele projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „bylo prokázáno, že došlo k naplnění , to je, že žalobce o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, přičemž potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „má za to, že skutečnost, že potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který jako potomek projevit měl, nebyla prokázána“; že „se domnívá, že krajský soud porušil zásadu neúplné apelace, když připustil další dokazování (výslech svědků, kteří byli vyslechnuti již před soudem I. stupně a výslech svědkyně Z. R., která byla slyšena poprvé před krajským soudem), ačkoliv byli účastníci před soudem I. stupně řádně poučeni dle ust. a žádné další důkazy po tomto poučení nenavrhovali“; že „mezi svědky, kteří byli slyšeni znovu před krajským soudem, byli někteří z nich opětovně vyslýcháni již před soudem I. stupně, a někteří z těchto svědků byli přítomni v jednací síni i po svém výslechu … v tomto ohledu je důvodná obava, že byli průběhem jednání ovlivněni ve svých dalších výpovědích“; že „je navíc zřejmé, že výpovědi svědků navržených žalovanou před odvolacím soudem jsou naprosto účelové“; že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel sám měl zájem se s žalobcem stýkat“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce v dovolání namítá, že „má za to, že skutečnost, že potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který jako potomek projevit měl, nebyla prokázána“; že „mezi svědky, kteří byli slyšeni znovu před krajským soudem, byli někteří z nich opětovně vyslýcháni již před soudem I. stupně, a někteří z těchto svědků byli přítomni v jednací síni i po svém výslechu … v tomto ohledu je důvodná obava, že byli průběhem jednání ovlivněni ve svých dalších výpovědích“; že „je navíc zřejmé, že výpovědi svědků navržených žalovanou před odvolacím soudem jsou naprosto účelové“; že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel sám měl zájem se s žalobcem stýkat“.

I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalobce v dovolání dále namítá, že „se domnívá, že krajský soud porušil zásadu neúplné apelace, když připustil další dokazování (výslech svědků, kteří byli vyslechnuti již před soudem I. stupně a výslech svědkyně Z. R., která byla slyšena poprvé před krajským soudem), ačkoliv byli účastníci před soudem I. stupně řádně poučeni dle ust. a žádné další důkazy po tomto poučení nenavrhovali“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu