Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1293/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 19.5.2004, č. j. -240, doplněným usnesením ze dne 2.9.2004, č. j. -245, zamítl návrh žalobce

na určení, že žalobce je dědicem po zůstavitelce B. O., zemřelé dne 4.7.1998; rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.647,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právní zástupkyně žalované“ a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „ČR na znalečném částku 6.020 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zdejšího soudu“. Vycházel ze závěru, že „žalobce se k zůstavitelce choval v rozporu s dobrými mravy, a je tedy dán důvod vydědění specifikovaný v závětech zůstavitelky“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.1.2005, č. j.

, -293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.245,- Kč k rukám její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že o vydědění sepsaná B. O., zemřelou dne 4.7.1998 (dále též jen „zůstavitelka“), formou notářského zápisu ze dne 3.9.1992, „splňuje obecné náležitosti zakotvené pro každý právní úkon v ustanovení a násl. , i náležitosti zvláštní

ve smyslu ustanovení za použití , 2 “; že „neshledal, že by důvody vydědění byly vylíčeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně … z textu y zcela nepochybně vyplývá jaké (konkrétní) jednání žalobce vedlo zůstavitelku k jeho vydědění“; že „žalobci se nepodařilo prokázat, že v době před sepsáním závěti, kdy byla zůstavitelka třikrát postižena záchvatem růže, jí poskytl pomoc, a to bez ohledu na to, zda jej zůstavitelka o pomoc sama požádala či nikoli“; že „v řízení bylo nepochybně prokázáno, že zůstavitelka se v každém z těchto případů nacházela ve stavu, kdy nebyla sama schopna se o sebe postarat ať již tak, že si lékařskou pomoc přivolá sama nebo že alespoň zajistí své základní životní potřeby“;

že zůstavitelka byla zdravotně indisponována natolik, že nebyla sama schopna rozpoznat, zda potřebuje odbornou lékařskou pomoc, natož požádat o její přivolání, a to bez ohledu na rodinné vztahy“; že žalobce netvrdil žádné skutečnosti, pro které by zůstavitelce z objektivních důvodů neměl možnost poskytnout pomoc“;

že „neposkytnutí pomoci zůstavitelce v situaci, v níž se opakovaně ocitla, je ze strany žalobce třeba považovat za značně závažné negativní jednání, které se neslučuje s dobrými mravy, a to bez ohledu na příbuzenský vztah matky a syna a na to, zda zůstavitelka umožnila žalobci, aby jí pomohl“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávnému posouzení věci po právní stránce, neboť … zůstavitel může vydědit svého potomka z důvodu, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech s tím, že zůstavitel však ze své strany musí potomkovi reálně poskytnutí pomoci umožnit“; že „pokud si někdo důkladně prostuduje celý spis, tak dojde k závěru … že vztahy byly značně rozvrácené až nepřátelské“; že „z výpovědi svědkyně R. se nedá dovodit, že by žalobce kdy odmítl pomoci zůstavitelce a už vůbec ne, že by jí odmítl pomoci v rozporu s dobrými mravy“; že „žalobce neměl reálnou možnost poskytovat zůstavitelce péči, když u toho byla jeho sestra … pokud sestra přítomna nebyla, tak vždy lékařskou pomoc zavolal“; že „když se porovnají výpovědi členů rodiny žalované a jediné svědkyně, tak se z nich při objektivním posouzení věci nedá dovodit, že žalobce v rozporu s dobrými mravy odmítl pomoci zůstavitelce ve třech případech její nemoci růže“; že „výpovědím žalobce a jeho svědků … okresní ani krajský soud neuvěřil, i když neřekl proč jim neuvěřil, zrovna tak jako neřekl, proč straně žalované uvěřil, když výpovědi jak žalované, tak i jejích svědků jsou pokaždé jiné a vždy o něco tzv. vylepšené“; že „z celého spisu … jednoznačně vyplývá, že vztahy v rodině byly natolik disharmonické, že by se zůstavitelka ani o pomoc

na svého syna neobrátila … nikdy na tom nebyla zdravotně tak, aby o pomoc nemohla požádat“; že „bylo prokázáno, a i žalovanou potvrzeno, že při záchvatech růže volala lékaře ona i žalobce“; že „krajský soud … nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, protože jinak by musel dojít k tomu, že jsou vzájemně v rozporu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce v dovolání namítá, že „krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávnému posouzení věci po právní stránce, neboť … zůstavitel může vydědit svého potomka z důvodu, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech s tím, že zůstavitel však ze své strany musí potomkovi reálně poskytnutí pomoci umožnit“; že „pokud si někdo důkladně prostuduje celý spis, tak dojde k závěru … že vztahy byly značně rozvrácené až nepřátelské“; že „z výpovědi svědkyně R. se nedá dovodit, že by žalobce kdy odmítl pomoci zůstavitelce a už vůbec ne, že by jí odmítl pomoci v rozporu s dobrými mravy“; že „žalobce neměl reálnou možnost poskytovat zůstavitelce péči, když u toho byla jeho sestra … pokud sestra přítomna nebyla, tak vždy lékařskou pomoc zavolal“; že „když se porovnají výpovědi členů rodiny žalované

a jediné svědkyně, tak se z nich při objektivním posouzení věci nedá dovodit, že žalobce v rozporu s dobrými mravy odmítl pomoci zůstavitelce ve třech případech její nemoci růže“; že „výpovědím žalobce a jeho svědků … okresní ani krajský soud neuvěřil,

i když neřekl proč jim neuvěřil, zrovna tak jako neřekl, proč straně žalované uvěřil, když výpovědi jak žalované, tak i jejích svědků jsou pokaždé jiné a vždy o něco tzv. vylepšené“; že „z celého spisu … jednoznačně vyplývá, že vztahy v rodině byly natolik disharmonické, že by se zůstavitelka ani o pomoc na svého syna neobrátila … nikdy

na tom nebyla zdravotně tak, aby o pomoc nemohla požádat“; že „bylo prokázáno,

a i žalovanou potvrzeno, že při záchvatech růže volala lékaře ona i žalobce“; že „krajský soud … nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, protože jinak by musel dojít k tomu, že jsou vzájemně v rozporu“.

I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení věty první, a nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , ,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění Z této vyhlášky [srov. její ustanovení , , , a ] vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 1.550,- Kč

a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. , , ve znění a č. ). Celkovou částku 1.625,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě ( ) k rukám advokátky, která žalovanou v dovolacím řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu