Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1341/2005

U S N E S E N Í

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2004, č. j. - 50, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, č. j. - 69, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou ze dne 19. 2. 2003 podanou podle a násl. domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil rozhodnutí Magistrátu h. m. P., Pozemkového úřadu, ze dne 19. 10. 2001, č. j. PÚ 3651/92/2, tak, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti dle PK par. č. 191, role, o výměře 3240 m2 (KN parc. č. 191/1 - zahrada o výměře 2483 m2 a parc. č. 191/2 - zastavěná plocha o výměře 757 m2) dosud vedené u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 200 pro obec h. m. P., k. ú. B., s odůvodněním, že tímto rozhodnutím, že není vlastníkem této nemovitosti, se cítí být dotčena na svých právech. Dále uvedla, že proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, jenž pravomocným usnesením ze dne 24. 1. 2003, č. j. - 21, návrh odmítl s tím, že postup je upraven , podle kterého se účastníci řízení mohou domáhat svých nároků v občanském soudním řízení u příslušného soudu, v jehož obvodu se nemovitost nachází, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 6. 2004, č. j. - 50, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původní vlastnicí předmětné nemovitosti byla paní R. J., matka žalobkyně, a že její vlastnictví k pozemku přešlo v roce 1943 na základě konfiskačního výměru Gestapa,

č. h. 1518/43, na Německou říši. Následně byla k uvedené nemovitosti poznamenána národní správa a podle výměru ÚNV h. m. P. ze dne 17.11.1952, sp. zn. VII/5-193.6-17.11.52, bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát. Po 2. světové válce se R. J. domáhala podle restitučního předpisu z. č. 128/1946 Sb. navrácení vlastnického práva k uvedené nemovitosti vůči Fondu národní obnovy v P., její žádost však byla pravomocným usnesením Okresního soudu civilního v Praze ze dne 16.4.1951, sp. zn. , zamítnuta s tím, že se zdržuje v zahraničí a tím se nepodílí na zvelebování národního majetku, rozkvětu a budování lidově-demokratické republiky. Paní R. J. zemřela ve Š. dne 22. 11. 1977, její dcera - žalobkyně, která je občankou ČR s trvalým pobytem na území ČR, uplatnila nárok

na vydání nemovitosti podle v zákonem stanovené lhůtě. Dále bylo prokázáno, že hospodářskou smlouvou ze dne 14. 2. 1974 převedl Národní výbor h. m. P. s účinností od 1. 2. 1974 pozemek č. kat. 191 o výměře 3240 m2 v k. ú. B. do správy přejímající organizace - Správy služeb diplomatickému sboru Ministerstva zahraničí ČSSR, která smlouvou o převodu nemovitosti ze dne 21. 3. 1974 předala uvedenou nemovitost Velvyslanectví SSSR v ČSSR do trvalého a bezplatného užívání. Podle výpisu z evidence nemovitostí Střediska geodézie P. z LV. č. 200 pro k. ú. B. ze dne 10. 11. 1992 byly EN parc. č. 191/1 a 191/2 k. ú. v trvalém užívání subjektu označeného jako SSSR Velvyslanectví svazu, P., a v Katastru nemovitostí ČR je evidováno trvalé užívání pozemku KN parc. č. 191/1 a 191/2 v k. ú. B.

pro subjekt Ruská federace, P.; podkladem pro tento zápis byla nóta Ministerstva zahraničních věcí RF ze dne 13. 1. 1992, No 11/Upg, a výnos prezidenta Ruské federace o státním majetku bývalého SSSR v zahraničí, z nichž vyplývá, že subjekt mezinárodního práva veřejného - stát - Svaz sovětských socialistických republik zanikl a do jeho práv a povinností nastoupil subjekt mezinárodního práva veřejného - stát - Ruská federace. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 a 3 písm. c) zák.

č. , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , neboť její právní předchůdkyni (matce R. J.) nebyl předmětný pozemek, konfiskovaný výměrem Gestapa ze dne 1. 7. 1943, vrácen, ačkoliv o to požádala podle zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vznikajících. Podle ust. § 4 zák.

č. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby určené zvláštním předpisem. Tímto zvláštním předpisem je ust. , podle nějž jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou cizích států [ zák. o půdě]. Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení se osobou, která nemovitost drží, rozumí právnická osoba, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání. V daném případě existovalo ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991, právo trvalého užívání zřízené

pro Velvyslanectví SSSR v ČSSR, nyní pod názvem Velvyslanectví Ruské federace v ČR. Z titulu práva trvalého užívání byl tedy ke dni účinnosti zákona o půdě držitelem předmětného pozemku cizí stát, který podle ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o půdě nemůže být povinnou osobou. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť rozhodnutí Magistrátu h. m. P., Pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2001, č. j. PU 3651/92 - 2, je správné.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č. j. - 69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že žalobkyně v odvolání „neuvedla žádné nové skutečnosti“, pouze opakovala důvody, jež ji vedly k podání žaloby, a nepřisvědčil jejímu názoru, že soud prvního stupně se měl zabývat otázkou finanční náhrady žalobkyni za nevydané pozemky, protože předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Magistrátu h. m. P., Pozemkového úřadu, v tom smyslu, že je vlastnicí předmětných nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu, že se nevztahuje na přechod vlastnictví podle rozhodnutí Gestapa, vydaného v době okupace, tj. v letech 1939 - 1945. Poukazuje na to, že pravomocným usnesením Okresního soudu civilního v Praze ze dne 16. 4. 1951, sp. zn. , byla zamítnuta žaloba na vydání těchto pozemků podle zák. č. 128/1946 Sb., protože jejich vlastnice žila v cizině a tak porušila základní povinnosti občana

ke státu a povinnost přispívat prací ve prospěch celku, a na to, že oprávněná osoba emigrovala v roce 1939, protože ji hrozilo zatčení, a po roce 1945 se nevrátila z důvodu událostí v roce 1948. Dále namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k vyjádření Pozemkového fondu ČR ze dne 5. 1. 2004, v němž uvedl, „že podle jeho toho názoru je žaloba důvodná, neboť pozemkový úřad vydal své rozhodnutí, které je předmětem žaloby, na základě nedostatečně zjištěného stavu celé věci, čímž porušil ust. § 46 zák.

č. , o správním řízení, a rozhodl tak i v rozporu s ustanoveními zákona

č. , a navrhl, aby soud žalobě vyhověl“, a nevzaly v úvahu eventuální návrh „na zaplacení pozemků ve výši ceny za stavební pozemky“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud „dovolání vyhověl a aby změnil rozsudky soudů obou stupňů tak, že pozemek, především zahrada č. kat. 191/1 o výměře 2483 m2, se vydává a za parcelu

č. kat. 191/2, zastavěná plocha o výměře 757 m2, se poskytuje náhrada za stavební pozemky“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. , dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle , neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , oprávněnou osobou je státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem

v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.

Podle odst. 3 tohoto ustanovení zemřela-li osoba, uvedená v odstavci 1 nebo 2 před uplynutím lhůty, uvedené v § 11a, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, 1) fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu. To neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva. Byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1 a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.

Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona oprávněným osobám se vydají nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu za podmínek uvedených v § 2 odst. 1 a 2. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení postup při uplatňování nároku je stanoven zvláštním předpisem.

Podle cit. zákona povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby určené zvláštním předpisem. Podle poznámky pod čarou je tímto zvláštním právním předpisem , jmenovitě jeho ust. , podle kterého povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti

ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník.

Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posuzoval uplatněný nárok žalobkyně na vydání předmětné nemovitosti podle a podle ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl-li k závěru, že rozhodnutí Magistrátu h. m. P., Pozemkového úřadu, ze dne 19. 10. 2001, č. j. PÚ 3651/92/2, je správné, když v řízení bylo prokázáno, že držitelem předmětného pozemku z titulu práva trvalého užívání byl ke dni účinnosti zákona o půdě (a je nadále) cizí stát (SSSR-Velvyslanectví svazu, nyní pod názvem Velvyslanectví Ruské federace v ČR), který podle cit. ust. zákona o půdě není osobou povinnou k vydání předmětné nemovitosti, nelze mu vytýkat nesprávný názor, pokud uzavřel, že žaloba podle části páté není opodstatněná.

Pokud dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že pravomocným usnesením Okresního soudu civilního v Praze ze dne 16. 4. 1951, sp. zn. , byla zamítnuta žaloba na vydání těchto pozemků podle zák. č. 128/1946 Sb., protože její matka žila v cizině, kam emigrovala v roce 1939, je k tomu třeba uvést, že právě z důvodu nevydání předmětného pozemku oprávněné osobě ani neposkytnutí odškodnění podle tohoto předpisu, a vzhledem k tomu, že žalobkyně je dcerou původní vlastnice, je sice oprávněnou osobou podle , avšak cizí stát, který byl ke dni účinnosti zákona o půdě jeho držitelem (a je nadále) není povinnou osobou.

K námitce dovolatelky, že soudy obou stupňů „nevzaly v úvahu“ stanovisko dalšího účastníka řízení v jeho vyjádření ze dne 5. 1. 2004, je třeba jen uvést, že názor dalšího účastníka řízení není pro soud rozhodující.

Otázkou poskytnutí finanční náhrady žalobkyni za předmětný pozemek se dovolací soud nemohl zabývat, neboť předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby citované rozhodnutí Magistrátu h. m. P., Pozemkového úřadu, bylo nahrazeno tak, že je vlastnicí tohoto pozemku.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. , a dovolání proti němu podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první a

odmítl.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ); proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalobkyně s ohledem

na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a dalšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu