Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3526/13

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové rozhodl o ústavní stížnosti Nadi Čaňkové, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1269/2012-118 ze dne 29. 8. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 132/2010-223 ze dne 8. 9. 2011, a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 15 C 166/2008-196 ze dne 5. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem městský soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka coby postupník pohledávky po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 199 370 Kč s příslušenstvím, požadované z titulu nezaplacené části odměny (zbývající části provize) bývalého zprostředkovatele (postupitele) a smluvní pokuty, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle (dále též " ") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení věty první a , ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka obsáhle líčí okolnosti související s předmětnou zprostředkovatelskou smlouvou, na jejímž základě měla vzniknout postoupená pohledávka, a tvrdí, že vedlejší účastnice postupovala v rozporu s jednotlivými ustanoveními smlouvy, když sama přistoupila k uzavření smluv se zájemci o prodej nemovitostí, což v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily, a to především k interpretaci jednotlivých smluvních ustanovení. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Stěžovatelka ve svých námitkách, které jinak postrádají ústavněprávní dimenzi, líčí skutkové okolnosti uzavření a realizace zmíněné zprostředkovatelské smlouvy, maje za to, že na jejich základě soudy dospěly k vadnému právnímu posouzení. Takové námitky se ovšem bez dalšího nemohou stát předmětem přezkumu Ústavního soudu, a tím ani úspěšně vést ke zpochybnění ústavní konformity stížností dotčených soudních rozhodnutí. Za zcela irelevantní je pak nutno považovat argument stěžovatelky o tom, že rozhodnutím soudů byla krácena na svých hospodářských právech ve smyslu y, poněvadž projednávaná věc se otázky omezení práva na svobodnou volbu podnikání a práva podnikat, resp. práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, vůbec netýká, když tu jde o hodnocení skutkových okolností na pozadí výkladu smluvních ustanovení soukromoprávního kontraktu.

Protože stěžovatelka žádné validní, ústavněprávně relevantní argumenty v ústavní stížnosti nevznesla, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 27. května 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu