Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
35 C 90/2021-32
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Vlčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 41 977,44 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 4 038,72 Kč a úroku ve výši 19,92 % ročně z částky 41 477,44 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 477,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 477,44 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 040,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 4 038,72 Kč a úroku ve výši 19,92 % ročně z částky 41 477,44 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 477,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 477,44 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 040,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 977,44 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdce právnická osoba (dále jen„ banka“) uzavřel s žalovaným dne 15. 10. 2015 smlouvu o vydání kreditní karty číslo. Obsahem smlouvy byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 148 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 19,92 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet povinnou minimální měsíční splátkou z čerpaných prostředků s tím, že se zároveň zavázal hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty s odkazem na Ceník účinný v době jejich splatnosti. Žalovaný své povinnosti neplnil a banka tak přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 41 477,44 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 038,72 Kč, poplatky ve výši 500 Kč, smluvní úrok ve výši 19,92 % ročně z částky 41 477,44 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 41 477,44 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 6. 2020 do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že banka ověřila schopnost žalovaného splácet s ohledem na typ nabízeného produktu, když dostal nabídku na základě průměrných obratů na účtu ve výši 83 775 Kč, žalovaný neměl žádné závazky a neměl negativní záznamy v registrech. Pohledávka na žalobkyni přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).
4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:
5. Mezi bankou a žalovaným byla dne 15. 10. 2020 uzavřena smlouva označená jako smlouva o vydání kreditní karty číslo. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 148 000 Kč, který mohl čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 19,92 % ročně (pro bezhotovostní transakce) a sazbou 22,56 % ročně (pro hotovostní transakce). Žalovaný se úvěr zavázal splácet splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků, minimálně ve výši 300 Kč. Žalovaný se dále zavázal hradit poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné obchodní podmínky a ceník (viz Návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty včetně příloh).
6. Mezi stranami bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou jakékoliv splátky jistiny, úroků či jiných poplatků či příslušenství úvěru, je banka oprávněna požadovat předčasné splacení úvěru (viz anonymizováno obchodních podmínek - Porušení smlouvy o vydání kreditní karty a její zánik).
7. Žalovaný čerpal úvěr skrze kreditní kartu s tím, že celkem ke dni 21. 2. 2020 neuhradil na jistině částku 41 477,44 Kč, na úroku částku 4 038,72 Kč a na poplatcích částku 500 Kč (viz souhrnný výpis z účtu kreditní karty).
8. V rámci prověření úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela z interního ratingu, kdy o žalovaném neevidovala žádné negativní informace. Žalovaný neměl žádné negativní záznamy v registrech. příjmení dále uvedla, že žalovaný dostal nabídku na úvěrový rámec ve výši 148 000 Kč na základě průměrných obratů na účtu ve výši 83 775 Kč (viz odpověď právnická osoba na výzvu soudu ze dne 2. 8. 2021, report ze systému banky, Analýza banky).
9. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, banka přistoupila ke zesplatnění veškerých pohledávek ke dni 5. 3. 2020 dopisem ze dne 10. 3. 2020, který byl dán na poštu téhož dne. Uvedeným dopisem zároveň žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky (viz prohlášení o okamžité splatnosti dluhu včetně dokladu odeslané pošty).
10. příjmení uzavřela dne 7. 7. 2020 dohodu se právnická osoba a.s., jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení předmětné pohledávky za žalovaným s účinností od 7. 7. 2020 O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn (viz rámcová smlouva o postupování pohledávek č. rok ze dne 29. 8. 2018, smlouva o postoupení pohledávek č. rok číslo včetně přílohy číslo vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 5. 3. 2021 včetně potvrzení o odeslání).
11. Následně právnická osoba a.s. uzavřela dohodu dne 8. 7. 2020 s žalobkyní, jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení předmětné pohledávky za žalovaným s účinností ke dni 8. 7. 2020 O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn (viz smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2020 včetně příloha číslo potvrzení úplaty ze dne 10. 7. 2020, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2020 včetně potvrzení o odeslání).
12. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dne 16. 11. 2020 (viz předžalobní výzva ze dne 16. 11. 2020 včetně potvrzení o odeslání).
13. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako pravé a pravdivé, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala.
14. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 15. 10. 2015 byla mezi bankou a žalovaným uzavřena smlouva označená jako Smlouva o vydání kreditní karty, v rámci níž byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 148 000 Kč, který mohl čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 19,92 % ročně pro bezhotovostní transakce) a sazbou 22,56 % ročně pro hotovostní transakce. Žalovaný se úvěr zavázal splácet minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků, min. 300 Kč. Žalovaný se dále zavázal hradit poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný úvěr nesplácel a ke dni 21. 2. 2020 neuhradil na jistině částku 41 477,44 Kč. V rámci posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet banka vycházela z interního ratingu, kdy o něm neevidovala žádné negativní informace, a žalovaný dále neměl žádné negativní záznamy v registrech. příjmení výzvou ze dne 10. 3. 2020 využila svého práva požadovat po žalovaném předčasné splacení úvěru s tím, že tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne a zároveň byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. příjmení postoupila pohledávku za žalovaným s účinností ke dni 7. 7. 2020 na právnická osoba a.s. Pohledávka za žalovaným byla ze právnická osoba a.s. postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 8. 7. 2020 O postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný na dlužné částce ničeho neuhradil, a to i přes předžalobní výzvu žalobkyně.
15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
16. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi bankou a žalovaným dne 15. 10. 2015 soud posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jelikož banka jednala z podnikatele a žalovaný z pozice spotřebitele ve smyslu ust. § 419 o. z., je nutné na předmětnou smlouvu o úvěru aplikovat rovněž zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném v době uzavření této smlouvy.
17. Věřitel je dle ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
18. Soud se tak zprvu zaměřil na to, zda banka splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.
19. Zákon o spotřebitelském úvěru z důvodu ochrany spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je závažným společenským problémem (tedy z důvodu ochrany veřejného zájmu), ukládá v ust. § 9 odst. 1 osobám poskytujícím odložené platby, půjčky, úvěry či jiné obdobné finanční služby povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr. Toto ustanovení v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ zakotvuje princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z judikatury citované tímto nálezem - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Obdobně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
20. Soud zdůrazňuje, že zákon po věřiteli při zkoumání schopnosti úvěr splácet požaduje odbornou péči. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Takovou péčí se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z gramatického a logického výkladu ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. To, jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo právnická osoba v . jméno příjmení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
21. V řízení bylo prokázáno, že banka v rámci posuzování úvěruschopnosti vycházela z interních informací a průměrného obratu žalovaného na jeho účtu ve výši 83 775 Kč a neevidovala žádné závazky ani negativní záznamy v registrech. V řízení tak nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by byla zkoumána celková majetková situace žalovaného, a to jak příjmová tak i výdajová stránka (pravidelné náklady typu nájemné, hypotéka, výživné, atp.). Jelikož banka poskytla úvěr ve výši přesahující 100 000 Kč pouze na základě informace obratu na jednom účtu žalovaného bez zjištění jeho celkové majetkové situace, je očividné, že nesplnila svou zákonnou povinnost schopnost žalovaného splácet úvěr posoudit s odbornou péčí. Skutečnost, že banka měla informaci, že žalovaný nebyl veden v registrech dlužníků a neevidovala dluhy žalovaného, na uvedeném ničeho nemění, když v celkovém souhrnu nelze podklady banky považovat za dostačující.
22. S ohledem na výše uvedené soud uvedenou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou (§ 588 o. z.), neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť banka nesplnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet zakotvenou v ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích a poplatcích. Soud tak posoudil práva a povinnosti mezi účastníky jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z., neboť se mu dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, a tedy bez právního důvodu. Pohledávka banky přešla na žalobkyni v souladu s ust. § 1879 a násl o. z. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představuje celou částku dosud nesplacené jistiny ve výši 41 477,44 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal v souvislosti s první výzvou k peněžitému plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010). Žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po dni splatnosti dluhu. První výzva k úhradě byla učiněna dne 10. 3. 2020, kdy téhož dne byla výzva dána na poštu. S ohledem na zákonnou domněnku dojití dle § 573 o. z. tak byla výzva žalovanému doručena dne 13. 3. 2020. Soud však vázán návrhem žalobkyně přiznal úroky z prodlení z dlužné jistiny ode dne 16. 6. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
23. Soud dále nad rámec výše uvedeného uvádí, že se nezabýval tím, zda žalovaný plnil i na jiné položky, než na jistinu úvěru, když případné vzájemné plnění by bylo třeba namítnout ve smyslu ust. § 2993 o. z. Žalovaný byl ovšem po celou dobu řízení nečinným.
24. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 977,61 Kč, přičemž tato částka představuje 51,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 680 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 41 977,44 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava, výzva k plnění a sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.