Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 43/2005

43/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného JUDr. P. P.

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2, § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. pro:

1)skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že dne 14. 12. 1996 kolem 11.00 hod. v souvislosti s připravovanou výměnou bytů vstoupil do bytu manželů K. v P., P., společně s V. K., když ho vzápětí manželka V. K. R. K. opakovaně vyzývala, aby z bytu ihned odešel s tím, že si nepřeje, aby jí do bytu vodil nějaké zájemce o výměnu, obviněný JUDr. P. P. neuposlechl, naopak začal v bytě postupovat proti ní, vulgárními výrazy jí nadával a vyhrožoval, že ji, jejího manžela, jejich rodiče a jejich dceru nechá zlikvidovat svými lidmi, pokud neumožní, aby si zájemci o výměnu mohli byt prohlédnout,

2)skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že poté, co V. K. podal dne 19. 12. 1996 trestní oznámení na JUDr. P. P. v souvislosti s jeho jednáním popsaným výše pod bodem 1), obviněný JUDr. P. P. ho koncem roku 1996 a v lednu 1997 několikrát v přesně nezjištěných termínech v P. telefonicky i osobně nutil, aby toto trestní oznámení odvolal, přičemž po něm vyžadoval navrácení dlužné finanční částky, kterou V. K. neměl k dispozici, tento nátlak obviněný vystupňoval dne 4. 2. 1997, kdy ve společnosti L. B. a dalšího neustanoveného muže V. K. vyhledal v jeho kanceláři v P., P., zde na něm opětovně požadoval vrácení peněz a odvolání trestního oznámení, při tomto neustanovený muž K. udeřil hřbetem ruky do tváře a říkal mu, že do 7. 2. 1997 má učinit kroky k výměně bytu, s čímž souhlasil i obviněný JUDr. P. P., který mu řekl, že jinak prodá směnku a dlužné úpisy, které mu K. podepsal, a když mu téhož dne později v bytě obviněného JUDr. P. P. K. sdělil, že manželka s výměnou bytu nesouhlasí, obviněný mu začal vyhrožovat, že směnku a dlužné úpisy prodá firmě, která nepostupuje právní cestou, že všichni příbuzní, kteří se jmenují K., budou mít problémy, že on sám již starosti mít nebude, a když mu dne 5. 2. 1997 K. telefonicky sdělil, že vyšetřovatel policie s ním nemohl sepsat výpověď, že odvolává své trestní oznámení, obviněný JUDr. P. P. mu opětovně vyhrožoval, že ta „jeho skupina“ mu volala a čeká, co se děje, že bojuje o svůj krk a nařídil mu, aby se ve 14.00 hod. téhož dne dostavil do restaurace U S. v P., když tam K. přišel, obviněný ho přinutil napsat tři dopisy adresované orgánům policie, státnímu zastupitelství a obviněnému, přičemž sám obviněný JUDr. P. P. mu obsah dopisu nadiktoval.

V odůvodnění usnesení Okresní soud Plzeň – město uvedl, že u uvedeného soudu napadla věc dne 24. 6. 1997, protože se nejednalo o věc přednostní z hlediska nařízení hlavního líčení, byla věc zařazena mezi ostatní trestní věci dle data nápadu, přičemž v důsledku personální neobsazenosti soudu zejména v letech 1992-1996 se u soudu téměř v každém senátě nahromadily stovky nedodělků. Proto po přidělení věci do senátu 1 T došlo k nařízení této věci až počátkem roku 2002. V daném případě se jedná o okolnosti, které nemohou být přičítány k tíži obviněného, obviněný má právo na spravedlivý proces. Uvedený pojem je definován v Evropské úmluvě o lidských právech, ke které i přistoupila i Česká republika, přes tyto skutečnosti usnesení soudu ze dne 16. 5. 2002, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání právě z důvodu mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, u stížnostního soudu neobstálo a bylo zrušeno. Od vydání citovaného usnesení již uplynula další doba – tentokrát v délce jednoho roku a pěti měsíců. Od spáchání trestné činnosti do dne tohoto rozhodnutí již uplynula doba bezmála sedm let, proto ke všem těmto skutečnostem i přes dosavadní postoj obviněného JUDr. P. P. k nyní stíhanému jednání, a i přes skutečnost, že hlavní líčení bylo nutno odročit nejméně dvakrát z důvodu pracovní neschopnosti obviněného, má soud za to, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo, proto soud podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání zastavil.

Proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného JUDr. P. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a dále v ustanoveních § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že postup, který zvolil okresní soud, tedy zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., je postupem výjimečným a musí být dostatečně odůvodněn okolnostmi, které jsou v tomto zákonném ustanovení uvedeny. Ze všech těchto okolností musí být zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. V dané trestní věci byl obviněný stíhán pro dva skutky. Při spáchání prvního z nich se měl obviněný dopustit dvou trestných činů kvalifikovaných jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Při spáchání druhého skutku se pak obviněný měl dopustit trestného činu jednoho, který však měl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák. I Okresní soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí připustil, že jednání obviněného popsané pod bodem 2) obžaloby by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak v průběhu trestního řízení neučinil žádné kroky vedoucí ke změně právní kvalifikace. Přitom tato změna by v dané věci znamenala závažné procesní důsledky. Z vyšší společenské nebezpečnosti jednání obviněného je prakticky vyloučeno dosažení účelu trestního řízení pouhým projednáním věci. Splnit podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. lze pouze u trestných činů menší společenské nebezpečnosti. Vzhledem k uvedenému lze tedy jednoznačně konstatovat, že v dané věci nebyly splněny podmínky uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., proto soud pochybil, pokud podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. zastavil.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , byl porušen zákon ve vytýkaném směru.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 223 odst. 2 tr. ř. platí, že soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř.

Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. lze zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Dále je třeba uvést, že podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

Z výše uvedeného je třeba vycházet při hodnocení zákonnosti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána. V dané trestní věci bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného JUDr. P. P. pro skutky, z nichž první byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a druhý skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že lze přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že skutek popsaný pod bodem 2) měl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., a to proto, že dne 4. 2. 1997 obviněný JUDr. P. P. s nejméně dvěma osobami vyhledal poškozeného V. K. v jeho kanceláři a požadoval na něm vrácení peněz a odvolání trestního oznámení a měl poškozenému vyhrožovat, aby dosáhl vrácení peněz, odvolání trestního oznámení a provedení výměny bytu. Výhrůžky poškozenému byly podpořeny násilným jednáním nezjištěného muže, který byl s obviněným na místě přítomen. Dále dne 5. 2. 1997 v restauraci U S. byly přítomny nejméně dvě další osoby, poškozený byl obviněným přinucen napsat tři dopisy adresované orgánům policie, státnímu zastupitelství a obviněnému, jejichž obsahem bylo odvolání trestního oznámení ze dne 19. 12. 1996 proti obviněnému JUDr. P. P. Ve smyslu ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je za svědka třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činným v trestním řízení. Touto osobou poškozený V. K. bezesporu byl. Obviněný JUDr. P. P. se výhružného jednání dopustil s úmyslem odradit poškozeného od řádného plnění jeho povinností svědka, svým jednáním ho chtěl přimět, aby vypovídal v rozporu se skutečností a svědčil tak v jeho prospěch. Ostatně i okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil, že by jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak v průběhu trestního řízení neučinil žádné kroky vedoucí ke změně právní kvalifikace.

Jak již bylo výše uvedeno, lze zastavit trestní stíhání, jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo

- vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a

- vzhledem k chování obviněného po spáchání činu.

Zatímco podmínky význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jsou uvedeny alternativně, musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy. Takto stanovené podmínky je nutné vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, resp. menší nebezpečnosti pro společnost.

Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Svobodné rozhodování člověka jako zvlášť důležitý zájem náleží k prioritám trestněprávní ochrany, což se promítá i do trestních sazeb, které je možné uložit za výše uvedený trestný čin. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný JUDr. Pavel Pořádek nutil poškozeného ke konání, které se v daném případě týkalo vrácení peněz, realizace výměny bytu a odvolání trestního oznámení, přičemž pohrůžka násilím směřovala nejen proti poškozenému, ale i proti osobám blízkým poškozenému. K trestnému jednání obviněného JUDr. P. P. mělo v případě skutku popsaného pod bodem 2) docházet po dobu měsíce a půl a výhružky měly být uskutečňovány opakovaně při různých příležitostech. Z výše uvedeného lze dovodit vyšší společenskou nebezpečnost jednání obviněného JUDr. P. P.

V této souvislosti je třeba uvést, že chování obviněného po spáchání činu je významnou okolností z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje přístup obviněného ke spáchanému trestnému činu. V daném případě byl postoj obviněného JUDr. P. P. ke spáchanému trestnému činu takový, že obviněný svou trestnou činnost popíral.

S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že pro zastavení trestního stíhání nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Dále je třeba zdůraznit, že lze přisvědčit námitce stěžovatele, že dlouhá doba trvání řízení před soudem není pro rozhodnutí podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. podstatná. Délka trestního řízení byla totiž zapříčiněna především nečinností okresního soudu, který do doby hlavního líčení konaného dne 4. 1. 2002 opatřil pouze opis rejstříku trestů obviněného JUDr. P. P. a učinil dotaz na centrální evidenci obyvatel, a poté i snahou soudu vyřídit věc jiným způsobem, když usnesením ze dne 16. 5. 2002 trestní stíhání obviněného JUDr. P. P. zastavil podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2002 toto usnesení zrušil pro nedůvodnost, přičemž v odůvodnění uvedl, že neshledal, že by bylo možno dovodit, že v posuzovaném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Dále uvedl, že okresní soud již ve věci konal dvě hlavní líčení a provedl převážnou část důkazů potřebných pro rozhodnutí a v hlavním líčení mohl pokračovat v měsíci září 2002 a pokud by okresní soud nevydal napadené usnesení, bylo reálné trestní řízení skončit vydáním meritorního rozhodnutí již v tomto měsíci, tedy v září 2002.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a Okresní soud Plzeň – město proto pochybil, když usnesením ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , zastavil trestní stíhání obviněného JUDr. P. P.

Pokud není stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného a Nejvyšší soud ji shledá důvodnou s tím, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vysloví pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.

Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tím způsobem, že vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. , § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.