Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
11 C 10/2021-30
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 41 445,30 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 385 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 385 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 32 060,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 445,30 Kč od 1. 1. 2020 do 4. 2. 2020 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 060,30 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 385 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 385 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 32 060,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 445,30 Kč od 1. 1. 2020 do 4. 2. 2020 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 060,30 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 41 445,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 445,30 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 27. 4. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému finanční službu spočívající v možnosti žalovaného disponovat s finančními prostředky ve výši 80 314 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit formou měsíčních splátek ve výši 2 500 Kč. Finanční prostředky žalovaný načerpal dne 27. 4. 2016. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, nahlédnutím do databází BRKI, NRKI, příjmení a ISIR, telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného, z čehož právní předchůdce vyhodnotil, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil částku v celkové výši 68 500 Kč. Z důvodu neuhrazení dluhu zesplatnil původní věřitel celý úvěr ke dni 31. 12. 2019, čímž žalovanému vznikla povinnost uhradit jednorázově zbytek dluhu včetně příslušenství. Pohledávka žalobkyně ve výši 41 445,30 Kč sestává z jistiny ve výši 35 893,19 Kč, úroku ve výši 3 563,16 Kč, poplatku ve výši 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 660 Kč a dlužného pojistného ve výši 628,95 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka spolu s příslušenstvím postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, a to s účinností ke dni 3. 7. 2018, o čemž byl žalovaný vyrozuměn spolu s předžalobní upomínkou dopisem ze dne 27. 1. 2020. Žalovaný však ani na základě této výzvy ničeho dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 22. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 8. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako žádost / smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami, přihláškou k pojištění, sazebníkem poplatků, výpisem z úvěrového účtu, odstoupením od smlouvy ze dne 27. 11. 2019, smlouvou o postoupení pohledávek číslo ze dne 8. 1. 2020 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou ze dne 27. 1. 2020 včetně poštovního podacího archu z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 4. 2016 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 24 000 Kč. Žalovaný měl měsíčně splácet min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, min. 500 Kč. Doba trvání na neurčito. Výše měsíční úhrady za pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Základní roční úroková sazba 22,68 % a RPSN ve výši 32,66 %. Měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč. Při uzavírání smlouvy právní předchůdce žalobkyně zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného. Žalovaný sdělil, že je zaměstnán na pozici dělník ve právnická osoba a.s. s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč a má výdaje ve výši 500 Kč jako náklady na bydlení, neboť bydlí u rodičů. Jiné náklady žalovaný nemá. Na základě těchto údajů včetně nahlédnutí do registru příjmení, BRKI, NRKI a ISIR, právní předchůdce žalobkyně ověřoval dle smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Dopisem ze dne 27. 11. 2019 právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy, jelikož žalovaný nehradil úvěr řádně a včas a úvěr ke dni 31. 12. 2019 zesplatnil v celém rozsahu. Z výpisu úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný za celou dobu trvání úvěru uhradil částku 68 500 Kč a čerpal celkem 77 885 Kč (dne 26. 4. 2016 částku 13 185 Kč, dne 17. 8. 2016 částku 10 000 Kč, dne 25. 8. 2016 částku 4 000 Kč, dne 23. 12. 2016 částku 2 800 Kč, dne 14. 2. 2017 částku 2 000 Kč, dne 20. 3. 2017 částku 16 000 Kč, dne 28. 3. 2017 částku 1 500 Kč, dne 30. 5. 2017 částku 2 400 Kč, dne 16. 8. 2017 částku 3 300 Kč, dne 17. 9. 2018 částku 14 000 Kč, dne 15. 11. 2018 částku 4 000 Kč a dne 11. 3 2019 částku 4 700 Kč). Dne 8. 1. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně i žalobkyní dopisem ze dne 27. 1. 2020. Téhož dne zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu s lhůtou k plnění 5 dnů od doručení. Výzva byla odeslána dne 27. 1. 2020.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky s úvěrovým rámcem ve výši 24 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalovaného a z nahlédnutí do systému příjmení, BRKI, NRKI a ISIR, telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednění pohybů na bankovním účtu žalovaného. Výpisy zejména z bankovních účtů nebyly jakkoli blíže specifikovaný a ani nebyly v řízení předloženy, nicméně soud má za to, že i kdyby byly v řízení předloženy. Z údajů poskytnutých žalovaným totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy a zejména výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda osoby, se kterými žalovaný žije ve společné domácnosti, jsou výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmu, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalovaného z neověřených příjmů ve výši 23 000 Kč a neověřených výdajů toliko ve výši 500 Kč, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal skutečné (veškeré) alespoň pravidelné výdaje žalovaného.
12. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně porušil povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové evidenční karty klienta (vtělené do úvěrové smlouvy), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedl řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu právního předchůdce žalobkyně a nesplnění jeho zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 27. 4. 2016 žalovanému peněžní prostředky ve výši 77 885 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 68 500 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 385 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 27. 1. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 30. 1. 2020 a pětidenní lhůta k vrácení poskytnutého plnění uplynula 4. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 9 385 Kč dne 5. 2. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, tj. ve výši 10 % ročně od 5. 2. 2020 do zaplacení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 9 385 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 32 060,30 Kč a příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.