Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1329/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavních stížnostech Adély Preston Pánkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. -30, ze dne 27. 1. 2012, č. j. -36, ze dne 26. 4. 2012, č. j. -31, ze dne 27. 9. 2012 č. j. -43 a ze dne 22. 8. 2012, č. j. -50, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2011 č. j. -15, ze dne 15. 10. 2011 č. j. -21, ze dne 15. 10. 2011 č. j. -16, ze dne 8. 6. 2012 č. j. -32 a ze dne 8. 6. 2012 č. j. -39, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 11. 4. 2012, doplněnou podáními ze dne 2. 11. a 21. 12. 2012, a ústavní stížností doručenou dne 14. 8. 2012, se Adéla Preston Pánková (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních o návrzích žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu do platebních rozkazů, resp. o odporech proti platebním rozkazům. Ústavní stížnosti byly vedeny pod spisovými značkami resp.

.

Jelikož obě ústavní stížnosti byly co do svého obsahu totožné a směřovaly proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty byly shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení a k návrhu stěžovatelky spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013

sp. zn.

,

, s tím, že věc bude nadále vedena pod

sp. zn.

.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") usneseními ze dne 15. 10. 2011 č. j. -15, ze dne 15. 10. 2011 č. j. -21 a ze dne 15. 10. 2011 č. j. -16 návrhy žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu do platebních rozkazů vydaných týmž soudem ve věcech Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s. se sídlem v Praze (dále jen "žalobce") zamítl; usneseními ze dne 8. 6. 2012 č. j. -32 a ze dne 8. 6. 2012 č. j. -39 odpory žalované proti platebním rozkazům téhož soudu vydaným dne 1. 12. 2000 odmítl.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované první tři výše uvedená rozhodnutí nalézacího soudu usneseními ze dne 29. 12. 2011 č. j. -30, ze dne 27. 1. 2012, č. j. -36 a ze dne 26. 4. 2012, č. j. -31 potvrdil; dále odvolací soud usnesení nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 č. j. -32 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II); usnesením nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 č. j. -39 odvolací soud návrh žalované na přerušení odvolacího řízení zamítl (výrok I), usnesení nalézacího soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud (obdobně jako soud nalézací) neshledal žádný omluvitelný důvod k prominutí zmeškání lhůty ve smyslu a konstatoval, že podala-li žalovaná odpor téměř po deseti letech od doručení platebního rozkazu, byla úvaha nalézacího soudu o jeho opožděném podání správná.

Z obsahu ústavních stížností postrádajících jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci lze shledat, že stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle d (dále jen ""), a y (dále jen "") a vlastnického práva.

II.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ústavní stížnosti shledal zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.

Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zaručeného v a násl.y a - jak plyne z obsahu ústavních stížností - tvrdila, že postupem obecných soudů jí byla odňata možnost domáhat se soudního projednání svých odporů podaných do platebních rozkazů, a to v důsledku nesprávného posouzení existence omluvitelných důvodů k prominutí zmeškání lhůty dle

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatelky aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty obsažená v ustanovení základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. y). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že návrhy byly podány opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.

Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1y je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ust. st. 1 Tento zákonný postup stěžovatelka dle zjištění obecných soudů nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.

Vyslovené právní názory a o ně se opírající právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí jsou ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu