Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 143/2021-45
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 9 212 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 212 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 1. 2021 do 11. 3. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 212 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 1. 2021 do 11. 3. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 16. 5. 2017 distančně smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, min. ve výši 300 Kč. Dále bylo sjednáno, že žalovaný uhradí poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z jistiny, tj. celkem 1 000 Kč. Dále bylo ujednáno, že žalovaný zaplatí úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněz, v případě zesplatnění celého dluhu pak úrok ve výši 15 % ročně z celé dlužné částky. Dále bylo ujednáno, že žalovaný v případě prodlení se splácením dluhu je povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení po dobu prvních tří měsíců prodlení žalovaného. Dlužná částka 9 212 Kč je tvořena jistinou ve výši 5 000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč, smluvním úrokem ve výši 2 849 Kč a smluvní pokutou ve výši 363 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 5. 2017 distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit měsíčně minimální splátku úvěru ve výši 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, min. ve výši 300 Kč. Žalovaný se dále zavázal za každé čerpání úvěru uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Žalovaný se dále zavázal platit úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněz, v případě zesplatnění celého dluhu pak úrok ve výši 15 % ročně z celé dlužné částky. V čl. 6 smlouvy se žalovaný zavázal v případě prodlení se splácením dluhu zaplatit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení po dobu prvních třech kalendářních měsíců prodlení. V čl. 6 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě prodlení žalovaného se splacením dluhu po dobu delší než dva měsíce se stává bez dalšího splatným celý dluh. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím občanského průkazu žalovaného a výpisem z účtu žalovaného. Žalovaný úvěr čerpal dne 22. 9. 2020 ve výši 3 000 Kč a 2 000 Kč převodem na účet žalovaného č. ú. bankovní účet, který uvedl ve smlouvě o revolvingovém úvěru. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 9. 3. 2021 podaným doporučeně na poštu téhož dne k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a žalobkyně se tak domáhá zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím sestávající z jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč, smluvním úrokem ve výši 2 849 Kč a smluvní pokutou ve výši 363 Kč.
6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.
8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.
9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1 , 2 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.
10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 , 2 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
11. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.
16. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
18. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
20. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě věřitel neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů, když dle žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru zjistil a ověřil pravidelné měsíční příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši 21 250 Kč čistého měsíčně, avšak řádně neověřil pravidelné výdaje žalovaného, když v žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru jsou uvedeny výdaje pouze ve výši 3 Kč, kdy dle sdělení žalobkyně tato poté počítala pouze s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta ve výši 10 500 Kč. Za situace, kdy věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku .
21. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. V dané procesní situaci tak bylo na žalovaném, aby tvrdil, respektive důkazně prokázal, že žalobkyni čerpanou částku uhradil. Vzhledem k tomu, že tuto skutečnost nijak neprokázal a nárok žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 5 000 Kč nerozporoval, soud mu výrokem I. rozsudku uložil povinnost uhradit žalobkyni celou v řízení požadovanou původní jistinu, a to včetně zákonného úroku z prodlení, jehož výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč, smluvního úroku ve výši 2 849 Kč ani smluvní pokuty ve výši 363 Kč Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05 ). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 9 212 Kč, žalobě pak bylo vyhověno co do celkové částky 5 000 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem tak byla žalobkyně v rozsahu 8,56 % (rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 54,28 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,72 %). Rozdíl ve výši 8,56 % je však zcela nepatrný, proto soud v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.