Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2742/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Miloše Hrušky, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 519/2011-686 ze dne 3. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, garantovaných a y (dále jen " "), dále práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu rovnosti účastníků řízení dle y a práva na zákonného soudce dle y.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že u Okresního soudu v Příbrami bylo pod sp. zn. vedeno řízení k žalobě Andrey Hruškové proti žalovaným JUDr. Petrovi Čápovi a JUDr. Jitce Čápové o zaplacení částky 193 825 Kč. Žalovaní v tomto řízení uplatnili vůči žalobkyni a Miloši Hruškovi - stěžovateli vzájemný návrh ve výši 318 072 Kč, jenž byl ve vztahu ke stěžovateli vyloučen k samostatnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. .

Rozsudkem č. j. -185 ze dne 28. 5. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. -201 ze dne 15. 7. 2009, Okresní soud v Příbrami uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci JUDr. Petrovi Čápovi částku 292 722,18 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu JUDr. Jitky Čápové na zaplacení 318 072 Kč, žalobu na zaplacení části příslušenství z částky 292 772,18 Kč a žalobu na zaplacení 25 349,82 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I., II. a III.). Krajský soud v Praze posléze rozsudkem č. j. -330, ze dne 24. 3. 2010 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zavázal stěžovatele uhradit žalobci JUDr. Petrovi Čápovi částku 291 761,60 Kč s příslušenstvím a co do částky 26 310,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.). Odvolání stěžovatele ve vztahu k zamítavým výrokům pod body I., II. odst. 2 a III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).

Shora uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, a to z důvodů uvedených v , d) a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Okresní soud v Příbrami rozsudkem č. j. -626 ze dne 20. 9. 2011 tuto žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalobkyni JUDr. Jitce Čápové ve výši 12 348 Kč a ve vztahu k žalobci rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že námitku litispendence i námitku absence návrhu na zahájení řízení uplatnil stěžovatel již v odvolacím řízení před Krajským soudem v Praze, který námitky neshledal důvodnými. Zmatečnostní soud se s jeho závěry ztotožnil.

K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Praze napadeným usnesením (v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako rozsudek) č. j. -686 ze dne 3. 4. 2012 a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 616 Kč (výrok II.) a ve vztahu k žalobci rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

V předložené ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil především námitky týkající se rozhodování obecných soudů o žalobě JUDr. Petra Čápa a JUDr. Jitky Čápové. Stěžovatel v této souvislosti namítal porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v řízení pod sp. zn. , které bylo nesprávně vedeno u Okresního soudu v Příbrami, přestože místně příslušným soudem stěžovatele je Okresní soud v Kladně. Do jeho práv mělo být zasaženo i v důsledku vedení souběžného řízení o tomtéž nároku, a to pod sp. zn. a sp. zn. . Co se týče řízení o žalobě pro zmatečnost, stěžovatel obecným soudům vytkl absenci reakce k jeho tvrzení o zmatečnosti rozsudku nalézacího soudu, jehož odůvodnění se opíralo o neexistující, ve spise neevidované procesní dokumenty. Konkrétně se jednalo o údajné návrhy účastníků řízení a rozhodnutí soudu ve věci zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně a změny původně solidárně uplatněného nároku žalobců na dva samostatné nároky, ke které dle stěžovatele ve skutečnosti nedošlo. Krajský soud v Praze dále pochybil v případě rozhodnutí o nákladech řízení, přiznal-li ve výroku II. napadeného usnesení žalobkyni nárok na náhradu za právní zastupování žalobcem, přestože v řízení trvala solidárnost obou žalobců, jež takový nárok vylučovala.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Již samotné důvody návrhu, jimiž stěžovatel podložil svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadeného rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel setrvává v argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit toliko na sdělení, že v rozhodovací činnosti Krajského soudu v Praze, potažmo nalézacího soudu, v řízení o žalobě pro zmatečnost kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak bylo ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní stížností konfrontované právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.

Aniž by se k věci duplicitně vyjadřoval, Ústavní soud odkazuje na jednotlivá rozhodnutí obecných soudů, která byla zmíněna v narativní části tohoto usnesení a která obsahují podrobný rozbor případu, včetně reakce obecných soudů na stěžovatelovy jednotlivé námitky stran existence překážky litispendence, rei iudicatae, zmatečnosti postupu soudu prvního stupně v původním řízení či nároku žalobkyně na úhradu nákladů řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost. Nelze též pominout, že obdobnými námitkami stěžovatele se Ústavní soud zabýval v rozhodnutí

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2010, podrobujíc přezkumu rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. -330, ze dne 24. 3. 2010, přičemž porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Za nepřípustnou je třeba, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, považovat námitku stěžovatele stran nerespektování práva na zákonného soudce dle y, neboť stěžovatel ji v průběhu předchozího řízení neuplatnil. Nad rámec odůvodnění možno dodat, že je i nedůvodná. Ustanovení určuje, do kdy je soud oprávněn z vlastní iniciativy či k námitce účastníka zkoumat místní příslušnost. Dle citovaného ustanovení místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.

Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje pouze na začátek řízení. Z judikatury (např. sp. zn. ze dne 30. 4. 2009, dostupné na http://nsoud.cz) vyplývá, že "byla-li podána žaloba u místně nepříslušného soudu a začal-li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil, ale opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možno změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v ustanovení zhojen."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávajíc, že by v předmětné věci došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces nebo jiných ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2013

Dagmar Lastovecká , v. r.

předsedkyně senátu