Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 282/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 6.12.2000 a upřesněnou dne 19.6.2002 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měl soud nahradit projev vůle žalovaných uzavřít prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí budovy, blíže popsané v petitu žaloby, o vymezení jednotek podle o vlastnictví bytů v platném znění, ze dne 7.1.2000.

Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.5.2001, č.j. -23, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalovaní se stali vlastníky bytové jednotky č. 242/6 a spoluvlastníky 20,26 % společných částí domu na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu ze dne 28.5.1986, registrované u Státního notářství v K. V. dne 13.6.1986 pod číslem 4 R IV-5/86. Vzal za prokázané, že žalovaní opakovaně odmítají podepsat prohlášení vlastníků bytů a společných částí budovy o vymezení jednotek podle ze dne 7.1.2000. Dovodil, že doposud nedošlo ke splnění povinnosti vlastníků bytů podle v platném znění, t.j. uvést do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemkům do souladu s tímto zákonem. Dospěl k závěru, že žaloba tedy byla podána důvodně, neboť žalovaní nesplnili svoji povinnost, kterou jim ukládá , žalobce se proto jako spoluvlastník předmětné nemovitosti ve smyslu výše uvedeného zákona obrátil na soud, aby nahradil chybějící projev vůle.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 12.4.2002, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů procesních nedostatků.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10.7.2002, č.j. -34, žalobě opět vyhověl. Uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a svým rozhodnutím nahradil chybějící projev vůle žalovaných. Odvolací soud dále rozsudkem ze dne 17.10.2003, č.j. -69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyslovil, že ze stavebně technického hlediska soud uspořádání vlastnických a spoluvlastnických vztahů, založených předmětným prohlášením nepřezkoumává. Důvodnost či nedůvodnost námitek nahrazení souhlasného projevu vůle menšinového spoluvlastníka na ě ,,Prohlášení o vymezení jednotek podle a o vlastnictví bytů “ zkoumal odvolací soud z toho hlediska, zda tento výrok rozsudku zasahuje do vlastnického práva žalovaných již založeného kupní smlouvou, uzavřenou před účinností , v roce 1986 ( tedy před 17 lety ). Podle odvolacího soudu žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s výše uvedeným prohlášením žádnou újmu, neboť jejich spoluvlastnický podíl na společných částech budovy zůstává zachován v původní výši 20,26 % a vlastní výměra bytové jednotky se oproti původnímu stavu zvýšila, aniž by z toho pro žalované plynula povinnost doplatku původní ceny. Dále zaujal názor, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že předmětné prohlášení je neplatným právním úkonem. Dospěl k závěru, že neexistuje žádná skutečnost bránící soudu prvního stupně rozhodnout, že projev vůle žalovaných na ě ,,Prohlášení“ ze dne 7.1.2000, tedy jejich souhlas, má být nahrazen rozsudkem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 9.1.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tím je dán dovolací důvod podle Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů je-li podán návrh na nahrazení chybějícího projevu vůle, nelze jej posuzovat pouze obecně jako akt, na který má vlastník právo, nýbrž je třeba zvážit, zda jsou dány předpoklady ustanovení a zda není neoprávněně zasahováno do již nabytých vlastnických práv. Opačný postup by byl porušením vlastnických práv, jejichž ochrana vyplývá z o.z. i z článku 11 d. Zdůvodňovali, že dále je třeba uvážit i to, zda konkrétní prohlášení odpovídá ustanovení a a h) téhož zákona a prohlášením by ve smyslu citovaných předpisů neměly být vytvářeny provozně nezpůsobilé celky. Poukazovali též na skutečnost, že odvolací soud neposoudil, že součástí jejich bytové jednotky se stal 1 m2 koupelny, aniž by bylo blíže určeno jakékoliv prostorové řešení jejich vlastnictví. Konstatovali, že z prohlášení tedy není zřejmé, zda jsou povinni povolit na daný prostor vstup jiným spoluvlastníkům či zda jde o prostor uvnitř koupelny. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( , ), avšak není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž svou pozornost dovolací soud soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení , 5, 31 , v platném znění odpovídá ustálené judikatuře.

Judikatura vyšších soudů, podpořená novelou vyhlášenou pod č. , se ustálila na stanovisku, že bytové družstvo – už vzhledem k výslovnému znění ustanovení – je povinno učinit prohlášení podle citovaného zákona. Prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro uzavření smlouvy o převodu bytu. Akceptací opačné interpretace by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv, což úmyslem zákonodárce nebylo. Formulace zákona s obratem „může“ se sice vztahuje jako ustanovení obecné povahy na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev. Má-li však bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, jak mu to ukládá ustanovení citovaného zákona, je potom logicky zavázáno učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě ustanovení zákona by pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné.

žádnou sankci za nesplnění povinnosti vlastníka, jemuž vzniklo vlastnické právo podle zákona, uvést veškeré právní vztahy k bytu a pozemku do souladu s tímto zákonem, nestanoví. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je pouze to, že se vlastník může obrátit na soud s návrhem, aby soud splnění této povinnosti uložil, což přicházelo v úvahu v daném případě, kdy mu ve splnění povinnosti bránil jiný subjekt.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav Pakliže z výsledků důkazního řízení vyplynul závěr, že neexistuje žádná skutečnost, která by bránila soudu nahradit projev vůle žalovaných uzavřít předmětné prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí domu, je třeba jeho závěry považovat za správné, respektující gramatický výklad citovaného zákonného ustanovení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s předmětným prohlášením žádnou újmu.

Uvedené závěry sdílí Nejvyšší soud České republiky konstantně ve své rozhodovací praxi, jak to o tom svědčí závěry rozsudku ze dne 27.3.2002, sp. zn. , ze dne 7.5.2002, sp. zn. a ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. .

V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolatelé sice neměli se svým dovolání úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu