Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
A0FF51592A985048C1257A4E00658A29.html
HTML · 18.58 KB
No categories available
28 Cdo 282/2004
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 6.12.2000 a upřesněnou dne 19.6.2002 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měl soud nahradit projev vůle žalovaných uzavřít prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí budovy, blíže popsané v petitu žaloby, o vymezení jednotek podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů v platném znění, ze dne 7.1.2000.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.5.2001, č.j. 8 C 239/2000 -23, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalovaní se stali vlastníky bytové jednotky č. 242/6 a spoluvlastníky 20,26 % společných částí domu na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu ze dne 28.5.1986, registrované u Státního notářství v K. V. dne 13.6.1986 pod číslem 4 R IV-5/86. Vzal za prokázané, že žalovaní opakovaně odmítají podepsat prohlášení vlastníků bytů a společných částí budovy o vymezení jednotek podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. ze dne 7.1.2000. Dovodil, že doposud nedošlo ke splnění povinnosti vlastníků bytů podle § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. v platném znění, t.j. uvést do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemkům do souladu s tímto zákonem. Dospěl k závěru, že žaloba tedy byla podána důvodně, neboť žalovaní nesplnili svoji povinnost, kterou jim ukládá zákon č. 72/1994 Sb. , žalobce se proto jako spoluvlastník předmětné nemovitosti ve smyslu § 31 odst. 3 výše uvedeného zákona obrátil na soud, aby nahradil chybějící projev vůle.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 12.4.2002, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů procesních nedostatků.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10.7.2002, č.j. 8 C 239/2000 -34, žalobě opět vyhověl. Uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a svým rozhodnutím nahradil chybějící projev vůle žalovaných. Odvolací soud dále rozsudkem ze dne 17.10.2003, č.j. 11 Co 373/2002 -69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyslovil, že ze stavebně technického hlediska soud uspořádání vlastnických a spoluvlastnických vztahů, založených předmětným prohlášením nepřezkoumává. Důvodnost či nedůvodnost námitek nahrazení souhlasného projevu vůle menšinového spoluvlastníka na listin ě ,,Prohlášení o vymezení jednotek podle § 5 a § 31 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů “ zkoumal odvolací soud z toho hlediska, zda tento výrok rozsudku zasahuje do vlastnického práva žalovaných již založeného kupní smlouvou, uzavřenou před účinností zákona č. 72/1994 Sb. , v roce 1986 ( tedy před 17 lety ). Podle odvolacího soudu žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s výše uvedeným prohlášením žádnou újmu, neboť jejich spoluvlastnický podíl na společných částech budovy zůstává zachován v původní výši 20,26 % a vlastní výměra bytové jednotky se oproti původnímu stavu zvýšila, aniž by z toho pro žalované plynula povinnost doplatku původní ceny. Dále zaujal názor, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že předmětné prohlášení je neplatným právním úkonem. Dospěl k závěru, že neexistuje žádná skutečnost bránící soudu prvního stupně rozhodnout, že projev vůle žalovaných na listin ě ,,Prohlášení“ ze dne 7.1.2000, tedy jejich souhlas, má být nahrazen rozsudkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 9.1.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tím je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů je-li podán návrh na nahrazení chybějícího projevu vůle, nelze jej posuzovat pouze obecně jako akt, na který má vlastník právo, nýbrž je třeba zvážit, zda jsou dány předpoklady ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a zda není neoprávněně zasahováno do již nabytých vlastnických práv. Opačný postup by byl porušením vlastnických práv, jejichž ochrana vyplývá z § 126 odst. 1 o.z. i z článku 11 Listiny základních práv a svobo d. Zdůvodňovali, že dále je třeba uvážit i to, zda konkrétní prohlášení odpovídá ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a § 2 písm. b) a h) téhož zákona a prohlášením by ve smyslu citovaných předpisů neměly být vytvářeny provozně nezpůsobilé celky. Poukazovali též na skutečnost, že odvolací soud neposoudil, že součástí jejich bytové jednotky se stal 1 m2 koupelny, aniž by bylo blíže určeno jakékoliv prostorové řešení jejich vlastnictví. Konstatovali, že z prohlášení tedy není zřejmé, zda jsou povinni povolit na daný prostor vstup jiným spoluvlastníkům či zda jde o prostor uvnitř koupelny. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř. , § 241 odst. 1 o.s.ř. ), avšak není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž svou pozornost dovolací soud soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 4 , 5, 31 zákona č. 72/1994 Sb. , v platném znění odpovídá ustálené judikatuře.
Judikatura vyšších soudů, podpořená novelou zákona č. 72/1994 Sb. vyhlášenou pod č. 103/2000 Sb. , se ustálila na stanovisku, že bytové družstvo – už vzhledem k výslovnému znění ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. – je povinno učinit prohlášení podle § 5 citovaného zákona. Prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro uzavření smlouvy o převodu bytu. Akceptací opačné interpretace by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv, což úmyslem zákonodárce nebylo. Formulace § 5 odst. 1 zákona s obratem „může“ se sice vztahuje jako ustanovení obecné povahy na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev. Má-li však bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, jak mu to ukládá ustanovení § 23 odst. 2 citovaného zákona, je potom logicky zavázáno učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě ustanovení § 23 odst. 2 zákona by pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné.
Zákon č.72/1994 Sb. žádnou sankci za nesplnění povinnosti vlastníka, jemuž vzniklo vlastnické právo podle § 31 odst. 2 zákona, uvést veškeré právní vztahy k bytu a pozemku do souladu s tímto zákonem, nestanoví. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je pouze to, že se vlastník může obrátit na soud s návrhem, aby soud splnění této povinnosti uložil, což přicházelo v úvahu v daném případě, kdy mu ve splnění povinnosti bránil jiný subjekt.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav § 31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Pakliže z výsledků důkazního řízení vyplynul závěr, že neexistuje žádná skutečnost, která by bránila soudu nahradit projev vůle žalovaných uzavřít předmětné prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí domu, je třeba jeho závěry považovat za správné, respektující gramatický výklad citovaného zákonného ustanovení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s předmětným prohlášením žádnou újmu.
Uvedené závěry sdílí Nejvyšší soud České republiky konstantně ve své rozhodovací praxi, jak to o tom svědčí závěry rozsudku ze dne 27.3.2002, sp. zn. 30 Cdo 1069/2000 , ze dne 7.5.2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000 a ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2165/2002 .
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. , § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovolání úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu