Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 140/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 30.1.2002 u Městského soudu v Praze domáhal se žalobce zaplacení částky ve výši 651.120,- Kč s příslušenstvím, a to do 3 dnů od právní moci platebního rozkazu.

Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14.4.2004, č.j. -42, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 30.10.1996 byla mezi žalobcem a firmou K. a.s. uzavřena nájemní smlouva ( registrační číslo 60/N 0054/96 ), jejichž předmětem byly nebytové prostory, pozemek a movité věci, které sloužily jako zařízení ubytovny a kanceláře. Vzal za prokázané, že nájemné bylo mezi smluvními stranami stanovené dohodou a to ve výši 200.000,- Kč měsíčně + DPH ve výši 7.040,- Kč a celkový měsíční nájem za pronajaté nebytové prostory, pozemky a věci movité činil 217.040,- Kč měsíčně. Dále zjistil, že v případě prodlení s placením peněžitých závazků byla dohodnuto, že nájemce zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z měsíčního nájmu za každý den prodlení ( článek X věta druhá ). Rovněž vzal za prokázáno, že dne 29.5.1997 byla uzavřena smlouva registrační č. 600/05 80/97, jejímž předmětem bylo převedení veškerých práv a závazků nájemce s účinností od 1.6.1997 vyplývajících z nájemní smlouvy uzavřené mezi K. a.s. jako nájemcem a Č. T. s.p. ( dříve Č. p. p., státní podnik, odštěpný závod T.) jako pronajímatelem dne 30.10.1996, přičemž pronajímatel se změnou na straně nájemce souhlasil. Dále na základě faktury č. 2508909035 vystavené dne 3.2.1998 s datem splatnosti 20.2.1998, dále z faktury č. 2508909071 vystavené dne 4.3.1998 s datem splatnosti 21.3.1998 a z faktury č. 2508909095 vystavené dne 2.4.1998 s datem splatnosti 19.4.1998 zjistil, že žalobce vystavil každou výše uvedenou fakturu za nájemné ve výši 217.040,- Kč. Též zjistil, že dopisem ze dne 10.6.1998 jednatel společnosti žalované s poukazem na svou platební neschopnost odůvodňoval neuhrazení dlužných faktur za nájemné a nabízel možnost postoupení pohledávky podle § 524 o.z. Dovodil, že žalobce, žalovaný ani firma K. s.p. ve svém předmětu podnikatelské činnosti nemají uveden nájem nebytových prostor. Dospěl k závěru, že nejde o spor vyplývající z práv a povinností vznikajících při výkonu podnikatelské činnosti účastníků, proto je třeba v dané věci aplikovat . Věc posoudil podle ustanovení o.z. Zaujal názor, že faktury za dlužné nájemné byly splatné 20.2.1998, 21.3.1998 a 19.4.1998, žaloba pak byla u soudu uplatněna dne 30.1.2002, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Dále vyslovil závěr, že dopis ze dne 10.6.1998 nelze posuzovat jako uznání dluhu ve smyslu ustanovení o.z., neboť z něj nevyplývá jaké faktury nebyly uhrazeny za jaké období, vůči komu uznání směřuje a není z něj patrný ani závazek o zaplacení dlužné částky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.8.2004, č.j. -58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzení s tím, že nárok žalobce je nutno považovat za promlčený. Podle odvolacího soudu uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, k jehož platnosti je třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zaujal názor, že ve smyslu ustanovení o.z. důvod dluhu nemusí být v ě obsahující uznání práva uveden výslovně, musí však být jednoznačně odvoditelný, stejně tak výše dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Dále vyslovil, že určitost písemného projevu je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu u třetích osob. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2003, sp. zn. . Podle odvolacího soudu písemnost ze dne 10.6.1998 nesplňuje nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení o.z. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k promlčení nároku žalobce není nutno se zabývat náležitostmi týkajícími se způsobu vymáhání smluvní pokuty jakožto opakujícího se plnění do budoucna ani požadavkem žalobce na zaplacení poplatku z prodlení, který je obsahově vázán jen na plnění spojená s nájmem bytu a nikoliv nebytových prostor.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 15.11.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle Podle dovolatele právní otázka uznání dluhu žalovaným byla řešena soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem, t.j. s ustanovením o.z. Vytýkal soudům obou stupňů, že dopis žalované ze dne 10.6.1998 nepovažovaly za uznání dluhu ve smyslu o.z. a nesprávně přisvědčily námitce promlčení, vznesené ze strany žalované. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na posouzení otázky, zda dopis žalované ze dne 10.6.1998 lze považovat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení o.z.

K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení § 558 o.z. se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil rozsudku ze dne 23.1.2003, sp. zn. s odůvodněním, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma ( o.z.), proto musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Dále též v rozsudku ze dne 12.2.2002, sp.zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, r.2002, str. 39, zaujal dovolací soud názor, že jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), interpretace obsahu právního úkonu soudem podle o.z. ale nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení a 558 o.z. Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že písemnost ze dne 10.6.1998 nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení o.z. nesplňuje, jelikož v ní chybí příslib dlužníka žalobci coby věřiteli v ě zmiňovanou částku 651.120,- Kč uhradit a též z ní nelze dovodit důvod dluhu, neboť odkaz na telefonický rozhovor je nutno považovat za nedostatečný. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že v předmětném dopise ze dne 10.6.1998 není zmínka ani ohledně dalších plnění ( smluvní pokuty a poplatku z prodlení ). Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku zásadního právního významu. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalované pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu