Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 45/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. f. České republiky proti žalovanému P. F., zastoupeného advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce L., s.r.o., zastoupeného advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.8.2004, čj. -165, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem zemědělské usedlosti R.

(objekt bydlení) čp. 29 se stavební parcelou č. 38 v katastrálním území S., a to s odůvodněním, že smlouva, kterou tuto nemovitost převedl na žalovaného, je neplatná.

Okresní soud v Kladně žalobě vyhověl, nejprve rozsudkem ze dne 16.5.2001, a po zrušení tohoto rozsudku v odvolacím řízení a doplnění dokazování, opětovně rozsudkem ze dne 4.4.2003, čj. -89. Neplatnost smlouvy, kterou byla nemovitost převedena na žalovaného, spatřoval v jejím rozporu se zákonem č. 229/12991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k zemědělské půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\").

K odvolání žalovaného se věcí opětovně zabýval odvolací soud, který shora uvedeným rozsudkem druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Smlouvu z 2.8.1993, kterou žalobce převedl předmětnou nemovitost na žalovaného k uspokojení nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře, jenž původně sloužil zemědělské usedlosti čp. 62, považoval rovněž za neplatnou s tím následkem, že k převodu vlastnického práva na žalovaného nedošlo. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění : Inventář, za nějž žalobce měl poskytnout náhradu, byl původně ve vlastnictví manželů J. a M. M. Žalovaný, byť je vlastníkem usedlosti čp. 62 v U., nebyl osobou oprávněnou k náhradě části inventáře, jenž patřil J. M., protože nesplňuje kriteria stanovená v § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona o půdě. K části, která patřila M. M., uplatnila nárok na náhradu tato původní vlastnice. Žalovaný sice v době uzavření smlouvy disponoval s nároky, které na něj převedly další oprávněné osoby, tyto nároky byly však uspokojeny jiným způsobem. Námitku žalovaného, že má vůči státu neuspokojený nárok na náhradu z pohledávky, kterou mu postoupila jeho manželka v roce 2001, nic nemění na tom, že smlouva z 2.8.1993 byla uzavřena neplatně, s tím následkem, že nemovitost je dosud ve vlastnictví státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a odůvodňuje je tím, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce. Namítá, že jeho babička M. M. jako oprávněná osoba uplatnila nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář usedlosti čp. 61 v U. Povinná osoba - Státní statek v J. - její nárok uznala ve výši 926.147,- Kč dne 31.3.1998. Pohledávku pak postoupila své dceři M. F., manželce žalovaného, a ta ji pak postoupila žalovanému. Za rozhodující nepovažuje právní předpisy o dědictví, o nichž se domnívá, že je odvolací soud použil, ale zákon o půdě, specielně jeho ustanovení , které zdůrazňuje vydání celku, nikoli pouze jeho části. Směrodatné dle něj je, že jeho babička svůj uznaný nárok platně postoupila, stejně tak platně byly na něj postoupeny nároky dalších osob. Rovněž poukazuje na to, že u Okresního soudu pro Prahu-západ probíhá řízení o jeho nároku na náhrady, který byl postoupen jeho babičkou paní M. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a opírá se o možný dovolací důvod. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl sice jeho druhým rozsudkem v této věci, v obou případech však soud rozhodl stejně, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle nebo b) . Dovolací soud však dospěl k závěru, že právní otázkou, zda na posouzení důvodu neplatnosti dohody uzavřené podle zákona o půdě, má vliv právní skutečnost, že ke dni rozhodování soudu měl účastník dohody postavení oprávněné osoby, se dosud ve své judikatuře nezabýval; dospěl proto k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto důvodu po právní stránce za zásadně významný ( a odst. 3 ) a dovolání připustil.

Z obsahu spisu a ze skutkových zjištění soudu, která žalovaný nezpochybňuje, vyplývá, že žalovaný uplatnil u povinné osoby Státního statku K. se sídlem v U., nárok na náhradu za \"odebraný mrtvý a živý inventář k usedlosti č. 62 v U.\", a že výpočet náhrady byl proveden ve vztahu k výměře této usedlosti. Výsledkem jednání bylo uzavření smlouvy s žalobcem, jež odkazovala na předchozí dohody učiněné mezi žalovaným a povinnou osobou Státním statkem K.; ty se týkaly náhrady vypočtené podle živého a mrtvého inventáře, jehož vlastníky byli J. a M. M. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný nebyl oprávněnou osobou k přijetí náhrady za uvedený inventář podle § 20 odst. 1 zákona o půdě, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku. Zcela správný je i z toho vyplývající závěr, že pokud smlouvou z 3.8.1993 P. f. České republiky plnil podle zákona o půdě za povinnou osobu nikoli oprávněné osobě (která ostatně svůj nárok na tuto náhradu sama uplatnila), ale osobě jiné, která nebyla osobou oprávněnou, byla smlouva v rozporu se zákonem o půdě a tedy byla neplatná podle . Náležitosti právního úkonu je třeba posuzovat podle doby, kdy byl učiněn; absolutní neplatnost smlouvy proto nemůže být dodatečně \"zhojena\" naplněním jiných, později vzniklých skutečností, včetně jiných důvodů plnění. Neplatná smlouva, kterou účastníci uzavřeli v roce 1993, proto nemůže nabýt platnosti tím, že žalovanému, jak tvrdí, vznikl jiný důvod pro plnění, totiž postoupením pohledávky oprávněné osoby v roce 2001. Jak odvolací soud správně uvedl, jde o jinou právní situaci, kterou účastníci ostatně již řeší v jiném soudním sporu.

Nedůvodný je i názor, že odvolací soud neaplikoval na danou věc zákon o půdě, ale předpisy o dědění. Dovolací soud naopak konstatoval, že odvolací soud posoudil daný případ správný právní předpis, tj. zákon o půdě, a ustanovení o neplatnosti právního úkonu, a správně tyto předpisy i vyložil. Jeho rozsudek proto shledal správným a dovolání podle věta před středníkem zamítl.

S ohledem na výsledek sporu dovolací soud zvlášť nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu jeho nákladů žalobce, tomu však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( , , ). Náhrada nákladů řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu