Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 744/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 3. 2003, č.j. -60, uložil žalovaným do 3 dnů od právní moci rozsudku zpřístupnit žalobcům vchod do domu č.p. 2075 v P. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), a nebránit žalobcům v užívání společných prostor v domě a garáže domu; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jako manželé užívali v předmětném domě byt 3+1 v třetím podlaží a dvě garážová stání od r. 1998 se souhlasem první žalované a jejího manžela P. R. (rodičů prvního žalobce), kteří měli předmětný dům v bezpodílovém spoluvlastnictví. P. R. starší dne 1. 1. 2000 zemřel, prvý žalobce (jeho syn) a prvá a druhá žalovaná (jeho manželka a dcera) jsou jeho dědici a dědické řízení dosud neskončilo. Žalobci uvedené prostory v domě užívali až do léta 2002, kdy jim žalované (po vzájemných konfliktech) začaly v užívání bránit a podaly proti žalobcům vzájemnou žalobu na vyklizení, jež byla vyloučena k samostatnému řízení.

Soud prvního stupně dovodil, že za stavu, kdy žalobci začali v domě bydlet se souhlasem bezpodílových spoluvlastníků, jsou žalované povinny umožnit jim bydlet v domě a užívat společné prostory do doby rozhodnutí o vzájemné žalobě o vyklizení. Nesouhlasil s námitkou, že uplatnění takového nároku je v rozporu s dobrými mravy dle (dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č.j. -80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že žalobci užívali část předmětného domu na základě souhlasu bezpodílových spoluvlastníků domu, nevzniklo jim tedy jiné právo než právo na bydlení po dobu trvání takového souhlasu. Byl-li souhlas odvolán, právo zaniklo a motivace odvolání souhlasu, stejně jako žalobci vynaložené investice a možnosti jiného bydlení žalobců nejsou rozhodné. Úvahu odvozující právo žalobců na užívání domu od spoluvlastnického práva prvního žalobce k předmětnému domu nabytému dědictvím po otci odmítl odvolací soud s tím, že i když k přechodu majetkových práv zemřelé fyzické osoby dochází ke dni její smrti ( obč. zák.), v době rozhodování soudu ( – dále jen „ “) dědické řízení po P. R. nebylo skončeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení a v němž uplatnili jako dovolací důvod s odkazem na o.s.ř námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno na základě nesprávného právního názoru. Žalobci mají za to, že „všichni dědicové až do ukončení dědického řízení jsou povinni respektovat právní vztahy k předmětu dědictví, které vznikly před zahájením dědického řízení a změnu těchto právních vztahů mohou učinit pouze za souhlasu všech dědiců nebo na základě rozhodnutí soudu o způsobu užívání předmětu dědictví“. Vzhledem k tomu, že dědicové jsou až do vypořádání dědictví považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví – uvádí se dále v dovolání – jsou z právních vztahů a úkonů týkajících se věcí patřících do dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně, když se zachovává nerozlučné společenství účastníků dědického řízení. V této souvislosti dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 42/74, C 503/2001, C 51/2001, C 53/201 a Rc“. Zdůrazňují, že se domáhají ochrany svého práva užívat předmětný byt a garáž ve smyslu ustanovení obč. zák. z titulu nerozlučného společenství účastníků dědického řízení, a dovozují, že odvolací soud měl věc posoudit shodně jako soud prvního stupně a poskytnout jim ochranu při užívání věcí náležejících do dědictví, aby zachoval do doby vypořádání dědictví způsob užívání věcí tak, jak vznikl před vznikem majetkového společenství dědiců. Žalobci proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek, poukázali na to, že prvá žalovaná, která prokazatelně odvolala svůj souhlas s užíváním bytu v domě žalobci, byla spoluvlastníkem předmětného domu již před smrtí svého manžela, a nespojuje tedy své právo uvedený souhlas odvolat až se vznikem majetkového společenství účastníků v dědictví po jejím zemřelém manželovi. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( ), a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se ze spisu nepodává.

Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovoláním uplatněného důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ).

Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.

Podle § 473 odst. 1 obč. zák. v první skupině dědí zůstavitelovi děti a manžel, každý z nich stejným dílem.

Podle § 482 obč. zák. je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou; neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.

Podle § 483 obč. zák. nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno.

Dovolatelé přiléhavě poukazují na publikovanou judikaturu zabývající se postavením dědiců v době od smrti zůstavitele do skončení dědického řízení. Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974 byl vysloven právní závěr, že v období mezi nabytím dědictví (§ 460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§ 482 a § 483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně; jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví. Podle rozhodnutí uveřejněného v téže Sbírce pod č. 24/2002, zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř ). Konečně v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 51, vyslovil Nejvyšší soud názor, že dědic má právo na ochranu vlastnického práva podle § 126 obč. zák. k věci, byť tato nebyla dosud předmětem řízení o projednání dědictví.

S ohledem na uvedené závěry nemůže obstát dovoláním kritizovaný názor odvolacího soudu, že pro posouzení věci je významná pouze okolnost, že souhlas daný spoluvlastníky předmětného domu žalobcům k užívání části domu byl odvolán, a že naopak není významná okolnost, že žalobce je účastníkem dědického řízení a (jako zákonný dědic zemřelého bezpodílového spoluvlastníka) potenciálním nabyvatelem vlastnictví či spoluvlastnictví k předmětnému domu ke dni smrti zůstavitele (1. 1. 2000). Jestliže je ve smyslu závěrů shora citované judikatury nutno považovat i prvého žalobce za vlastníka majetku patřícího do dědictví a nelze vyloučit, že výsledkem probíhajícího dědického řízení bude nabytí spoluvlastnického podílu k předmětnému domu prvým žalobcem zpětně ke dni 1. 1. 2000, nemůže soud odepřít prvému žalobci ochranu a zamítnout žalobu na zpřístupnění domu s poukazem na to, že v době jeho rozhodování dosud nebylo řízení o dědictví skončeno. Vzhledem k tomu, že podle je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nelze souhlasit s názorem žalovaných, že věcnou správnost napadeného rozsudku lze obhájit poukazem na to, že prvá žalovaná, která odvolala svůj souhlas s užíváním bytu v domě žalobci, byla spoluvlastníkem předmětného domu již před smrtí svého manžela, a nespojuje tedy své právo uvedený souhlas odvolat až se vznikem majetkového společenství účastníků v dědictví po jejím zemřelém manželovi.

Nutno tudíž sice souhlasit s tím, že do skončení dědického řízení zde nejsou předpoklady pro rozhodnutí ve věci, to však nemůže vést k zamítnutí žaloby, nýbrž je na místě, aby soud přerušil řízení podle do skončení řízení o dědictví po P. R. starším (v němž je řešena otázka nabytí vlastnictví k předmětnému domu děděním, kterou v tomto řízení není soud oprávněn řešit), a teprve po vyřešení této zásadní předběžné otázky ve věci rozhodl. Bude-li dědictví vypořádáno tak, že předmětný dům připadne do podílového spoluvlastnictví dědiců, bude nutno otázku souhlasu s užíváním části domu žalobci posoudit podle ustanovení obč. zák., upravující rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí.

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl užit opodstatněně. Proto dovolací soud podle věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který též neposoudil věc v souladu s výše vyloženým právním názorem), dovolací soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu podle věty druhé vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první za středníkem, ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu