Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 78/2021-41
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 42 011,33 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 716,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 531,52 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 901,18 Kč od 7. 7. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 716,90 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 184,28 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 253,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 14 509,81 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 437,71 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 253,10 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 184,61 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 716,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 531,52 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 901,18 Kč od 7. 7. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 716,90 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 184,28 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 253,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 14 509,81 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 437,71 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 253,10 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 184,61 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 20 248,42 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 10 849 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 1 997 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 4 130 Kč a odměny za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 722 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 45 týdenních splátkách po 575 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 4 283,10 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 12 901,18 Kč na jistině a 7 347,24 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 27. 2. 2018, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 27. 2. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 110,96 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 7. 7. 2018, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 7. 7. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 851,04 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalobkyně se na žalované dále domáhala zaplacení 21 762,91 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 19 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 19 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 16 491 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 3 398 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 4 718 Kč a odměny za komfortní splácení v hotovosti ve výši 8 375 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 592 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 11 746,90 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 13 437,71 Kč na jistině a 8 325,20 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 27. 2. 2018, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou, do zaplacení (za období od 27. 2. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 2 198,75 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 21. 7. 2018, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 21. 7. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 942,83 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15 000 Kč, která byla částečně použita na úhradu závazku žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyně vzniklého z titulu dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce a ve zbývající části předána žalované v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 997 Kč, poplatkem za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 130 Kč a poplatkem za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 722 Kč (celkem 25 849 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 45 týdenních splátkách po 575 Kč (poslední splátka 549 Kč).
1. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 11 840 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaná měla dle poskytnutých údajů bydlet v nájmu. Jako své výdaje žalovaná uvedla splátky zápůjček v celkové výši 2 500 Kč měsíčně a další blíže nespecifikované výdaje ve výši 3 800 Kč měsíčně.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 19 000 Kč, která jí byla vyplacena v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 3 398 Kč, poplatkem za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 718 Kč a poplatkem za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 8 375 Kč (celkem 35 491 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 592 Kč (poslední splátka 563 Kč).
1. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne datum. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 8 097 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek a nadto měla mít ještě další blíže nespecifikované příjmy ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla dle poskytnutých údajů bydlet v nájmu. Jako své výdaje žalovaná uvedla splátky zápůjček v celkové výši 2 600 Kč měsíčně a další blíže nespecifikované výdaje ve výši 4 300 Kč měsíčně.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovanou vzniklé z titulu obou výše uvedených smluv postoupeny na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužných částek do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 4. 8. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo v obou shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
1. Příjmy žalované ze zaměstnání měly být před uzavřením obou výše uvedených smluv údajně ověřeny prostřednictvím předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a dále s ohledem na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Nadto není v případě druhé uzavřené smlouvy zřejmě, z čeho měly sestávat další žalovanou uváděné příjmy nad rámec příjmů ze zaměstnání a jakým způsobem měly být tyto příjmy ověřovány. Vzhledem k relativně nízkým příjmům žalované ze zaměstnání přitom byly tyto příjmy pro posouzení úvěruschopnosti žalované poměrně podstatné. Co se týče výdajů žalované, tak není v první řadě jednoznačně zřejmé, z čeho měly sestávat žalovanou uváděné odhadované měsíční výdaje ve výši 3 800 Kč měsíčně a 4 300 Kč a zejména není zřejmé, zda do těchto výdajů byly zahrnuty rovněž náklady žalované na bydlení. Jestliže jde o výdaje potřené k zajištění základních životních potřeb žalované jako je jídlo, drogerie oblečení a podobně, ohledně těchto výdajů lze v zásadě připustit, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel z žalovanou uváděných výdajů, neboť jde o výdaje, které lze poměrně jednoduše snížit s ohledem na aktuální finanční situaci žalovaného. To však nelze říct o nákladech na bydlení, které byl právní předchůdce žalobkyně povinen prověřit. Jestliže žalovaná v obou případech uváděla, že bydlí v nájmu, měl právní předchůdce žalobkyně po žalované za účelem zjištění a ověření výše nákladů na bydlení požadovat doložení nájemní smlouvy. To však zjevně neučinil a spoléhal se pouze na ničím nepodložené prohlášení žalované. V daném případě pak nelze opominout, že výše žalovanou uváděných odhadovaných měsíčních výdajů se jeví v situaci, kdy měla žalovaná bydlet v nájmu, jako nereálně nízká.
1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované nutno zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavřením ani jedné z výše uvedených smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč a 19 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.
1. Na první poskytnutý úvěr žalovaná dle tvrzení žalobkyně celkově uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 4 283,10 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 10 716,90 Kč. Na druhý poskytnutý úvěr žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 11 746,90 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 7 253,10 Kč. Co do těchto částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 14. 2. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované toto oznámení doručeno dne 19. 2. 2020. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 2. 3. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 3. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 27. 2. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 3. 2020, tj. 10 % ročně. Co do zbývající částky 9 531,52 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 901,18 Kč od 7. 7. 2018 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 716,90 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 184,28 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení a dále co do zbývající částky 14 509,81 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 437,71 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 253,10 Kč od 27. 2. 2018 do 2. 3. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 184,61 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, který byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.