Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 762/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně E. P. H. L., r. n. 3838229, zastoupené, advokátem, proti žalovanému V. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. s. r. o., zastoupenému, advokátem, o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č.j. -112, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. října 2003, č.j. -87, připustil změnu (rozšíření) žaloby, dle návrhu žalobkyně ze dne 8. září 2003 (výrok I.), řízení o návrhu, aby soud nařídil předběžné opatření ve výroku specifikované - odkazuje na ustanovení , větu první a (dále jen „ “) - zastavil (výrok II.) a zamítl návrh na přerušení řízení podle ustanovení (výrok III.).

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2004, č.j. -112, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně (v rozsahu odvoláním dotčeném, tj. ve výroku II.) potvrdil.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že v projednávané věci navrhla žalobkyně nařízení předběžného opatření podáním ze dne 22. srpna 2003, došlým soudu prvního stupně 25. srpna 2003 (č.l. 46 - 53), přičemž o tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. srpna 2003, č.j. -55, tak, že jej zamítl (toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu ze dne 21. ledna 2004, č.j. -108). Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že další návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření ze dne 3. října 2003, došlý soudu 7. října 2003 (č.l. 79-86), je co do uplatněného požadavku zcela shodný (liší se pouze některými nepodstatnými pasážemi v odůvodnění) a vychází „ze stejného skutku“.

Jelikož v době podání návrhu na předběžné opatření ze dne 3. října 2003 bylo již o obsahově shodném návrhu zahájeno řízení a byť nepravomocně také rozhodnuto, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení správným.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení a co do důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2) písmeno a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písmeno b)].

Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu řízení o návrhu na předběžné opatření ze 3. října 2003 s předmětem řízení o návrhu na předběžné opatření ze 22. srpna 2003, s tím, že „žalobní petit nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn“. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že s ohledem na „své úvahy“ se návrhem na předběžné opatření věcně nezabýval, v důsledku čehož se nevypořádal s jednotlivými tvrzeními, která žalobkyně v návrhu uvedla a prokazovala.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a v témže rozsahu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ustanovení určuje, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle

Podle ustanovení věty první , jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Jelikož z ustanovení věty první nelze dovodit, že by se vztahovalo pouze na řízení ve věci samé, a s přihlédnutím k tomu, že takové omezení není vyjádřeno ani v ustanovení , považuje Nejvyšší soud dovolání žalobkyně za přípustné; neshledává je však důvodným.

Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( věta první ), Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo nezbytné řízení o předběžném opatření pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavit.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Otázkou výkladu ustanovení a (nyní jde o ustanovení ) se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.

Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoli ve skutečnosti šlo o bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.

Výše uvedené závěry, byť formulované při výkladu ustanovení a , ve znění účinném do 31. prosince 2000, se uplatní i v projednávané věci (vzhledem k předmětu řízení nejde o případy uvedené v ustanovení , popřípadě v ustanovení ).

Jelikož v daném případě není sporu o tom, že v „novém“ řízení jde o tentýž nárok, jenž se týká týchž osob, zůstává k posouzení, zda tento nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).

Porovnáním obsahu návrhu na předběžné opatření ze dne 22. srpna 2003 s návrhem na předběžné opatření ze dne 3. října 2003 i Nejvyšší soud uzavírá, že v obou případech byly návrhy na nařízení předběžného opatření uplatněny s odkazem na stejná skutková tvrzení, když případné odlišnosti spočívající např. v jiném členění textu, v uvedení údaje o příloze č. 3 (dodatku č. 1 ke znaleckému posudku v pozdějším návrhu) či ve formulačních úpravách a změnách na závěr o totožnosti skutku nemají vliv.

Opodstatněnou podle přesvědčení Nejvyššího soudu není ani výhrada dovolatelky, že se odvolací soud „věcně“ návrhem na předběžné opatření nezabýval, když vzhledem k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ustanovení posouzení důvodnosti tohoto návrhu nepřicházelo v úvahu.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu