Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2331/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni celkem 54.598,- Kč. Shodně s prvostupňovým soudem vyšel z toho, že v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou žalované ve prospěch pohledávky vymáhané žalobkyní byla sice na účtu povinného částka, která by postačovala na krytí pohledávky žalobkyně, avšak skutečnost, že na účet povinného byly vedeny jiné (předcházející) exekuce v částkách přesahujících výši prostředků na účtu, hodnotí odvolací soud – na rozdíl od prvostupňového soudu – tak, že povinnost vyplývající pro žalovanou z ve znění tehdy účinném bránila žalované uspokojit pohledávku žalobkyně, proto žalovaná své povinnosti ve vztahu k žalobkyni ve smyslu neporušila a poddlužnická žaloba, žalobkyní vůči ní podaná, není důvodná.

Žalobkyně ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud pominul skutkové závěry vyplývající z výpovědi svědkyně U., dle nichž žalovaná realizovala z účtu povinného na jiné exekuce jen 1.190.-Kč a ostatní prostředky byly převedeny na vnitřní účet žalované a její pochybení vůči žalobkyni i jiným věřitelům nelze akceptovat, neboť šlo z její strany o porušení konkrétního právního vztahu k žalobkyni, a to ustanovení , 308 a 309

Žalovaná požaduje zamítnutí dovolání, když má dosavadní řízení za úplné a rozsudek založený na správných zjištěních a jejich správném právním posouzení. Pokud by odvolací soud zkoumal porušení jejích povinností pouze vůči žalobkyni a abstrahoval tak od ostatních exekucí, jež měly tehdy přednostní pořadí, akceptoval by takový rozsah odpovědnosti žalované, jež by několikanásobně překročil výši na účtu povinného „narezervovaných“ prostředků, každý oprávněný by tak mohl uplatňovat úspěšně poddlužnickou žalobu. Ve smyslu může oprávněný požadovat na peněžnímu jen to, nač by měl právo, kdyby ústav postupoval správně, v tomto smyslu by se žalobkyni ničeho nedostalo. Je tak irelevantní i námitka, že žalovaná nepoužila prostředky z účtu ani na přednostní exekuce.

Dovolání je přípustné ( ), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněn rozsudek soudu prvního stupně ( ).

Jelikož existence vad vyjmenovaných v , větě druhé, namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, dle nějž odepsala-li by žalovaná ve prospěch žalobkyně částku, která byla na účtu povinného a která by postačovala ke krytí jeho nároku, porušila by zákonnou povinnost pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek, a proto se tak vůči žalobkyni nedopustila porušení své povinnosti. S výtkou nesprávného právního posouzení ( ) dovolatelka pojí dovolací důvod podle , když odvolacímu soudu vyčítá, že pominul některé skutečnosti zjištěné soudem I.stupně, z nichž se podávalo, že žalovaná nevyplatila peněžní prostředky z účtu povinného ani na úhradu z hlediska pořadí přednostních pohledávek a tyto prostředky, jež by postačovaly k uspokojení pohledávky žalobkyně, převedla na svůj vnitřní, tzv. aplikační, účet.

Posléze uvedený dovolací důvod. upínající se k tomu, zda mají skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, oporu v provedeném dokazování, úzce navazuje na právní posouzení věci odvolacím soudem, když skutečnosti v řízení dosud vyšlé najevo sporné mezi stranami ani nejsou.

Právní posouzení odvolacího soudu pak vychází z názoru, že žalovaná nemohla pro pořadí úhrady pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí dříve nařízen, vyplatit žalobkyni prostředky na účtu povinného, které ke dni doručení nařízení výkonu rozhodnutí ve prospěch její pohledávky na účtu povinného byly zablokovány. Odvolací soud tak ve svém důsledku dovozuje, že žalovaná vůči žalobkyni povinnost pro ni vyplývající z věty prvé ve znění tehdy účinném neporušila, ba naopak, tím, že respektovala existenci dříve doručených nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže být podle názoru odvolacího soudu poddlužnická žaloba důvodná, neboť porušení povinností žalované nemůže být zkoumáno jen ve vztahu k žalobkyni.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí, od nějž se odvíjejí v tomto řízení rozhodné skutečnosti, byl nařízen a prováděn v roce 1993, je třeba i v současné době posuzovat věc podle , , ve znění účinném do 31.12.1995 (do účinnosti , kterým se mění a doplňuje , , ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžníhou se provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím.

Podle ustanovení k návrhu oprávněného soud rozhodne o nařízení výkonu rozhodnutí usnesením, ve kterém

a) přikáže peněžnímuu, aby po tom, kdy nařízení výkonu rozhodnutí nabude právní moci, odepsal pohledávku s příslušenstvím z účtu povinného a uhradil ji po právní moci usnesení oprávněnému,

b) zakáže povinnému, aby po tom, kdy mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nakládal s prostředky na účtu až do výše vykonatelné pohledávky a jejího příslušenství.

Podle ustanovení o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, soud vyrozumí peněžní ústav; toto vyrozumění soud doručí peněžnímuu do vlastních rukou. Podle peněžní ústav vyplatí pak pohledávku z účtu povinného.

Podle ustanovení pro pořadí pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí nařízen, je rozhodující den, kdy bylo nařízení výkonu rozhodnutí doručeno peněžnímuu; bylo-li mu téhož dne doručeno nařízení výkonu rozhodnutí pro několik pohledávek a prostředky na účtu povinného nestačí k uspokojení všech pohledávek, uhradí se jednotlivé pohledávky, pro něž došlo nařízení výkonu rozhodnutí téhož dne, poměrně; ustanovení a 3 tu platí obdobně.

Podle ustanovení nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení , a , může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.

Jak již Nejvyšší soud dovodil ve věci týchž účastníků ve svém rozsudku ze dne 23.5.2000, č.j. , k tomu, aby bylo zajištěno, že peněžní ústav bude při provádění výkonu rozhodnutí podle citovaných ustanovení postupovat v souladu se zákonem, byl založen v ustanovení nárok oprávněného na odškodnění újmy, kterou by utrpěl tím, že mu vymáhaná pohledávka nebyla uhrazena jen v důsledku nesprávného postupu peněžníhou při provádění výkonu rozhodnutí. Zákonná úprava účinná do 31.12.1995 byla založena na tom, že soud zakázal okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému nakládat do výše vymáhané pohledávky s prostředky na účtu a že zároveň uložil peněžnímuu, aby po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, vyplatil pohledávku z peněz z účtu oprávněnému; to za předpokladu, že na účtu povinného je dostatek finančních prostředků. Za nesprávný byl v citovaném rozhodnutí označen názor, podle něhož pro úspěch tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení není významné, zda peněžní ústav postupoval správně z hlediska ustanovení , a že je proto třeba vycházet z toho, že ustanovení upravuje práva a povinnosti účastníků konkrétního právního vztahu a že tedy povinnost peněžníhou je nutno vždy zkoumat jen ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli bez ohledu na to, zda se peněžní ústav předtím dopustil pochybení též ve vztahu k jiným věřitelům. Citované ustanovení umožňuje oprávněnému, aby se vůči peněžnímuu domáhal zaplacení částky odpovídající vymáhané pohledávce bez ohledu na to, zda se nachází na účtu povinného či nikoliv, za výslovného předpokladu, že peněžní ústav „nepostupoval tak, jak mu to ukládají ustanovení nebo anebo “. Zákon tedy předpokládá odpovědnost peněžníhou za dodržení předepsaného postupu při provedení výkonu rozhodnutí, přičemž i postup v rozporu se zásadami stanovenými v ustanovení pro vymáhání více pohledávek z téhož účtu přináší peněžnímuu povinnost zaplatit oprávněnému částku, který by mu měla být poukázána, jestliže by k uvedenému pochybení nedošlo. Pokud je tato odpovědnost peněžníhou závislá na postupu, který je v rozporu s předpisem, nemůže soud postupovat jinak, než zjišťovat, zda peněžní ústav skutečně jednal jinak, než mu zákon ukládá, a zda v souvislosti s tím obdržel oprávněný méně, než by mu skutečně (po právu) náleželo. K tomu, aby soud mohl opodstatněnost poddlužnické žaloby v projednávané věci posoudit, je třeba za situace, kdy je peněžnímuu vytýkán nesprávný postup při uspokojování více pohledávek, zkoumat, zda respektoval pravidla daná ustanovením , tedy kolik peněz mělo být žalobkyni správně poukázáno.

Odvolací soud se ostatně zřetelně od názorů označených za nesprávné v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu distancuje. V plné shodě se závěry Nejvyššího soudu označuje za rozhodnou ve smyslu její právní významnosti tu skutečnost, že v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí žalované byla na účtu povinného jen taková částka, která nepostačovala ani ke krytí pohledávek, pro něž bylo žalované dříve doručeno nařízení výkonu rozhodnutí vztahující se k účtu téhož povinného; takovou skutečnost ve spojení s tím, že žalobkyně nebyla z účtu povinného uspokojena, hodnotí jako postup žalované ve smyslu její zákonné povinnosti, jenž zároveň vylučuje porušení její povinnosti vůči žalobkyni. Skutkové poznatky soudu I.stupně vztahující se k tomu, že žalovaná, byť sice neporušila povinnost vyplývající z vůči žalobkyni, porušila nejen tam stanovenou povinnost vůči (z hlediska pořadí úhrady) přednostním pohledávkám a dokonce aniž by vůbec vůči nim či pohledávce předmětné v tomto řízení tyto ve smyslu své zákonné povinnosti odepsala a prostředky vyplatila, použila je ve prospěch (svého) vnitřního účtu, jsou ve smyslu uvedeného výkladu pro posouzení důvodnosti žaloby uplatňované dle nepodstatné.

Neporušila-li žalovaná povinnost, kterou měla z vůči pohledávce žalobkyně, nelze ani z nesplnění povinností z a 307 vůči všem ostatním a pořadím přednostním vykonávaným pohledávkám dovodit její odpovědnost vůči zde opomenutému věřiteli; se zřetelem k zákonné konstrukci sankce vyjádřené v jako nároku oprávněného na odškodnění újmy utrpěné nesprávným – a nikoli zákonným – postupem peněžníhou, nelze dospět k hodnotícímu závěru o důvodnosti poddlužnické žaloby vůči žalované i kdyby ve skutečnosti pořadí žádných vykonávaných pohledávek nedodržela. Skutková podstata tam založeného nároku má zjevně založit náhradovou funkci, žalobní požadavek uplatněný v tomto řízení oproti tomu směřuje k postihu peněžníhou za postup při výkonu rozhodnutí vůči jiným oprávněným, a to bez ohledu na to, nakolik bylo při regulérním provádění výkonu žalobkyni jako oprávněnou vůbec možné uspokojit.

Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle dovolatel uplatnil neprávem. V důsledku toho neobstojí ani dovolací výtka, dle níž odvolací soud pominul některá skutková zjištění soudu prvního stupně, ta se totiž jeví ve světle správného právního posouzení bezcennými.

Dovolací soud proto postupem dle § 243b odst.2 a 6 podané dovolaní zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z odst, 5, 224 odst. 1 a , v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu