Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 301/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 1. 2003, č. j. -41, jímž okresní soud nařídil podle usnesení Krajského obchodního soudu v Praze z 9. 8. 1995, č. j. -102, ve spojení s usnesením z 29. 12. 1995, č. j. -154, výkon rozhodnutí. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že zastavení konkursního řízení, v němž byly vydány exekuční tituly (zavazující povinného k zaplacení pořádkové pokuty), nemá za následek jejich zrušení; předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny.

Ve včasném (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že postupem soudů obou stupňů „byl porušen zákon, a to z důvodu, že usnesením KOS v Praze v právní věci bylo toto řízení zastaveno a v důsledku tohoto provedeného právního úkonu nemohly již nastat další skutečnosti, které by měly zavazovat povinného k některým úkonům.“

Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – poté, co odvolací soud zrušil jeho předchozí usnesení z 22. 10. 1999, č. j. E 1534/99-3 a vrátil mu věc k dalšímu řízení – správně rozhodl (byť bez výslovného odkazu na bod 18., hlavy I, části 12 ) „podle dosavadních právních předpisů“, opět nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky podle ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení – v řízení zahájeném 14. října 1999 – vydal 8. ledna 2003. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení soudců a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12. , tedy rovněž správně podle ve znění před novelizací. I když totiž odkázal (kromě jiného) na ustanovení (zavedené teprve novelou č. ), odvolací soud ve skutečnosti žádné ustanovení v novelizovaném znění, jež by se od některého z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, potvrdil, vycházeje přitom z ustanovení a následujících ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „ “) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části 12 ).

V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání není přípustné ani podle , jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením , a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první (per analogiam), a výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu