Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 250/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Z. K. a b) Z. K., zastoupených advokátem, proti povinným 1) H. K. a 2) E. K., zastoupeným advokátem, pro částku 700.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. října 2003, č. j. -111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem krajský soud (kromě toho, že změnil usnesení okresního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) v napadené části, tj. ve výroku, jímž byl návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl přitom k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu podle ve spojení s ustanovením ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) splněny nejsou, a v tomto směru odkázal na standardní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu z 19.6.2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 33).

V dovolání, jež mají za přípustné podle ustanovení „ “ (zásadní právní význam připisují odkazu odvolacího soudu na výše uvedený judikát Nejvyššího soudu, ač ten se podle nich „týká jiných předmětů činnosti“), povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřují v závěru odvolacího soudu, že podnikatelská činnost povinné v oborech pohostinství, ubytování v soukromí a obchodu smíšeným zbožím nebude provedením exekuce znemožněna, jelikož může být provozována i v objektech ve vlastnictví jiných osob. Podle dovolatelů bylo prokázáno, že „předmětné nemovitosti jsou určeny výhradně k podnikání povinné,“ a že ta „uvedené činnosti nemůže za daných okolností provozovat jinde.“ Výklad podaný okresním i krajský soudem podle dovolatelů znamená, že by ustanovení (správně ) „nemohlo být aplikováno nikdy, neboť v zásadě je vždy možno podnikat jinde a s jinými věcmi.“ To však, pokračují dovolatelé, zákonodárce jistě neměl na mysli, jelikož účelem tohoto ustanovení má být právě zřejmé poskytnutí možnosti povinnému uspokojit pohledávku výkonem a provozem jeho podnikatelské činnosti a nikoliv této možnosti ho zbavit. Provozuje-li povinná živnostenskou činnost právě v předmětných nemovitostech a jestliže z jejího výtěžku pohledávku splácí (celkem již bylo zaplaceno cca 430.000,- Kč), pak podle přesvědčení dovolatelů tyto nemovitosti výkonu rozhodnutí podléhat nemohou. Při výkonu rozhodnutí nemůže (na rozdíl od konkursu) jít o to, aby bylo znemožněno podnikání. Jsou-li uvedené nemovitosti jedinými, v nichž povinná podnikatelskou činnost provozuje, byl by jejich prodejem výkon této činnosti zcela znemožněn. Za těchto okolností je úvaha o tom, že povinná může podnikat v nemovitostech jiných, podle dovolatelů lichá.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními a písm c)

Podle dost. 1 písm. b) není dovolání přípustné jednak proto, že soud prvního stupně ve svém následujícím usnesení nerozhodl jinak než v usnesení předchozím, jelikož návrh na zastavení exekuce opět zamítl, a dále pak proto, že odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor, nýbrž soudu prvního stupně pouze vytkl, že řízení zatížil vadou, prováděl-li dokazování aniž nařídil jednání.

Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. ve spojení s ustanovením písm c/ ); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však v dané věci nejde.

Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. výše uvedené publikované rozhodnutí, v jehož právní větě Nejvyšší soud /kromě jiného/ zdůraznil, že případné obtíže povinného spojené s podnikáním v prodané nemovitosti nebo v jiném objektu nejsou z hlediska ustanovení významné).

Pokud jde o námitku dovolatelů, že judikát, na nějž odkázal odvolací soud, „se týká jiných předmětů činnosti,“ ta je nepřípadná, jelikož ve věci, v níž Nejvyšší soud zaujal onen publikovaný právní závěr, šlo právě o případ, kdy povinný podnikal v oboru stravovacích a ubytovacích služeb.

Opodstatnění nemá ani teze dovozovaná povinnými, že úmyslem zákonodárce, a tedy účelem ustanovení , má být právě poskytnutí možnosti povinnému uspokojit pohledávku výkonem a provozem jeho činnosti, a nikoliv jej této možnosti zbavit, a dále ani argument, že povinná z výtěžku činností provozovaných v předmětných nemovitostech splácí pohledávku, jež je předmětem daného vykonávacího řízení. Předně odvolací soud – v souladu s uvedeným judikátem – považuje za věci uvedené v ustanovení právě jen ty, jež umožní pokračování v podnikání alespoň v minimálním rozsahu, a dále pak náležitě vysvětluje, že základním smyslem vykonávacího řízení je nucené vymožení (zde rozsudkem vykonatelným v prosinci 2001) přisouzené, avšak dosud dobrovolně nesplacené pohledávky. Lze tedy uzavřít, že i v tomto směru je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou soudní praxí.

Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu ( , odst. 3 ), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

Povinní dovolání směřovali výslovně též proti měnícímu výroku týkajícímu se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání proti tomuto výroku však není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení až

Ustanovení , a přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.

Dovolání není přípustné ani podle , neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení , i v této části odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měli právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , a výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu