Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1802/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a zaplatit 3.863.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. Zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2003, č. j. -169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce, vlastník níže uvedených pozemkových parcel, se domáhal, aby je soud přikázal za peněžní náhradu žalovanému. Na pozemcích vybudovala VHMP – V. i. s. P. se souhlasem žalobce vodní dílo, přičemž bylo dohodnuto, že po ukončení výstavby stavebník koupí od žalobce pozemky za cenu stanovenou cenovými předpisy; k tomu však nedošlo.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2001, č. j.11 C 41/2001-77, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „s tím, aby bylo rozhodnuto, že pozemky ve vlastnictví žalobce parcela č. 1465/15 vodní plocha o výměře 67 m², parcela číslo 1465/16 vodní plocha výměra 16 m², parcela čísla 1465/18 vodní plocha výměra 530 m² a parcela číslo 1463/6 vodní plocha o celkové výměře 4906 m², vše katastrální území Š., obec H. m. P., dosud vedené u Katastrálního úřadu P., LV 350 a vyznačené geometrickým plánem ze 4. 11. 1996 číslo 602-208/96 měly být přikázány za náhradu do vlastnictví žalovaného“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „s tím, aby žalovaný byl uznán povinným žalobci zaplatit náhradu za výše uvedené pozemky ve výši 3.863.300,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako vlastník shora uvedených pozemkových parcel 23. 10. 1991 uzavřel s VHMP – V. i. s. P. (dále „VHMP“) jako investorem „smlouvu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání dle , o budoucí smlouvě kupní dle , o zřízení věcného břemene dle “ pro stavbu „Ú. K. p. P.“. VHMP se zavázala, že po ukončení stavby zajistí vyhotovení oddělovacího geometrického plánu a žalobce se zavázal takto oddělené, zastavěné pozemky prodat státu. Před vyhotovením geometrického plánu uzavřel žalobce s VHMP 30. 11. 1992 kupní smlouvu týkající se předmětných pozemků, vklad vlastnického práva ale katastrální úřad neprovedl. Žalobce původně uplatňoval žalobu na nahrazení projevu vůle – uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků za 500.000,- Kč, později žalobní návrh upravil na přikázání nemovitosti do vlastnictví žalovaného za náhradu 3.863.300,- Kč. Svůj nárok opřel o (dále „ “); soud ale dovodil, že nešlo o neoprávněnou stavbu a nebylo proto možno postupovat podle třetího odstavce tohoto ustanovení. Stavba nebyla kolaudována ve prospěch žalovaného, který se jejím vlastníkem nestal a nebyl tak ve sporu pasivně legitimován. Neměl tedy ani povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o odkoupení předmětných pozemků; navíc žaloba byla podána po lhůtě uvedené v .

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání obou účastníků řízení (žalovaný podal odvolání jen proti výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. -169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že neexistuje zákonný podklad pro přikázání předmětných pozemkových parcel žalovanému. Žalobce k vybudování předmětné stavby dal souhlas, nešlo tedy o stavbu neoprávněnou. Ztotožňuje se s námitkou žalobce, že nebylo důsledně zkoumáno, kdo je vlastníkem stavby. Nebylo ale současně prokázáno, že by jím byl žalovaný. Ten proto nebyl ve sporu pasivně legitimován. Neopodstatněnou shledal odvolací soud i námitku žalobce, že žaloba měla být případně posuzována jako nárok na náhradu škody, neboť skutková tvrzení žalobce nebylo možno takto kvalifikovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a tvrdí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil možnost žalobu opřít o . Skutečnost, že žalobce dal podmíněný souhlas se stavbou na základě smlouvy o smlouvě budoucí subjektu s označením „VHMP – V. i. S. P.“ ještě neodůvodňuje závěr o oprávněnosti stavby. Soud bezdůvodně uzavřel, že právo stavby existovalo a že nebylo zjištěno ani prokázáno, že žalovaná strana je vlastníkem stavby. Měl se prejudiciálně zabývat otázkou zjištění vlastnictví stavby a měl postavit najisto, kdo je jejím vlastníkem. Teprve poté mohl učinit závěr o přípustnosti nebo nepřípustnosti aplikace , na základě kterého žalobce navrhoval uspořádání poměrů mezi vlastníkem stavby a pozemku i jinak, než je zpravidla obvyklé, a to proto, že v daném případě stavba „sleduje“ vlastnictví pozemku. Dovolatel se dále neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o nemožnosti posouzení tvrzeného nároku jako nároku na náhradu škody. Žalobce měl vyzvat k případnému doplnění žaloby a k možnosti úpravy žalobního petitu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné. Ve vztahu k (dále „OSŘ“) namítá, že dovolatel nespecifikoval, v čem by mělo mít napadané rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, když se judikatura obdobnými případy již zabývala. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Neoprávněná je taková stavba, ke které stavebník neměl občanskoprávní oprávnění. Musí jít vždy o zbudování neoprávněné stavby od samého počátku vzniku a nedostačuje ani případně dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech 2/1993). Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. , publikovaného v Právních rozhledech č. 7/1995, „jak z již ustálené judikatury vyplývá, má smyslu o neoprávněné stavbě hovořit pouze tam, kde se důvody neoprávněnosti nesou k počátku, tedy v daném případě k okamžiku vzniku stavby jako věci. Jestliže však stavba jako věc byla na pozemku zřízena z hlediska občanského práva oprávněně, potom již nepřichází úvaha o postupu podle ustanovení (ve znění před novelou) v úvahu ani tehdy, jestliže by důvody oprávněnosti (již dokončované) stavby jako věci dodatečně odpadly. Od tohoto okamžiku, kdy již stavba jako věc existuje, jsou dodatečné změny jak v osobě stavebníka, tak v otázce (až následně odpadlého) důvodu k zastavění pozemku právně bezvýznamné“. Na tom, že neoprávněná je jen taková stavba, ke které neměl stavebník právo od samého začátku nic nezměnil ani , který nahradil ve znění před novelou č. V dané věci je zřejmé, že stavebník stavěl na základě dohody s vlastníkem pozemku uzavřené s tím, že náhrada bude poskytnuta až po dokončení výstavby; proto nemohlo jít o neoprávněnou stavbu.

Vytýká-li dovolatel soudu, že vlastním šetřením nezjistil, kdo je vlastníkem stavby, mohlo by jít jen o vadu uvedenou v , ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; o takový případ však navzdory nesprávnému poučení odvolacího soudu nešlo. Jen na okraj lze poznamenat, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadami dispoziční a projednací, podle nichž je věcí žalobce, koho označí za žalovaného a povinností účastníků je tvrdit právně rozhodné skutečnosti (tedy v případě žalobce ty, ze kterých vyplývá mimo jiné vlastnictví žalovaného ke stavbě) a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (viz ). Tuto povinnost nelze přenášet na soud.

Pokud jde o otázku náhrady škody, žalobce neuplatnil skutková tvrzení umožňující nárok takto kvalifikovat. Je ovšem zřejmé, že pokud stavba byla zřízena na základě souhlasu vlastníka pozemku, tedy nikoliv protiprávně, není tu protiprávní úkon jako základní předpoklad subjektivní odpovědnosti za škodu podle (srov. např. R 2/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že soudy žalobce nepoučily o povinnosti tvrzení (pokud takovou povinnost ve vztahu k nároku na náhradu škody vůbec měly), by navíc mohlo být jen vadou uvedenou v , ke které by bylo možno přihlédnout v případě přípustného dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , neboť s ohledem na výsledek řízení by žalovaný měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; dovolací soud však považuje skutečnost, že žalovaný s žalobcem jednal jako vlastník díla a že žalobce má nesporně nárok na právní ochranu, avšak zvolil nepřiléhavé právní prostředky, za důvod hodný zvláštního zřetele a snížil náhradu nákladů dovolacího řízení o 50 %, jak to zmíněné ustanovení umožňuje. Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle , advokátní tarif a činí podle , , , a , a 3.750,- Kč, a dále 75,- Kč podle advokátního tarifu, celkem 3.825,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21.února 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu