Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 377/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č.j. -63, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt 2+1, sestávající z jedné kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, tj. koupelnou a předsíní o výměře celkem 55 m2, toto vše v I. nadzemním podlaží (přízemí) domu č.p. 1570 v P., v obci P., k.ú. L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a nebytový prostor o velikosti 1+0, sestávající z vestibulu a předsíně, jedné místnosti, WC a spíže o výměře celkem 26 m2 v suterénu (I. podzemním podlaží) předmětného domu (dále „předmětný nebytový prostor“ nebo „nebytový prostor“); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č.j. -76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobců, kteří jsou dle zápisu v katastru nemovitostí spoluvlastníky předmětného domu, jakož i s jeho závěrem, že žalovaní užívají předmětný byt a předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, a to již od roku 1987, kdy se do domu nastěhovali se souhlasem tehdejšího vlastníka J. K. Přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětný dům měl v roce 1987 charakter rodinného domku a byty v něm se nacházející podléhaly přidělovacímu právu místního národního výboru podle tehdy platného , o hospodaření s byty, neboť žalovaní nebyli v příbuzenském vztahu k vlastníkovi domu v tomto ustanovení předpokládaném. Protože žalovaní neuzavřeli s místním národním výborem dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a posléze (v roce 1996) s dalším vlastníkem F. K. písemnou nájemní smlouvu, nevzniklo jim k předmětnému bytu právo osobního užívání ani právo nájmu; žaloba na vyklizení bytu je proto podle obč.zák. důvodná; rovněž tak je důvodný i požadavek na vyklizení nebytových prostor, které žalovaní bez stavebního povolení a následné kolaudace připojili k předmětnému bytu. Z právních závěrů soudu prvního stupně, jimž odvolací soud přisvědčil, vyplývá též závěr, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy ( obč.zák.). V této souvislosti soud zohlednil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní užívali byt po dobu mnoha let, aniž by platili přiměřené nájemné (za 13 a půl roku zaplatili celkem částku 14.150,-Kč, což představuje průměrně 90,-Kč měsíčně), že si nájemné stanovovali sami, bez ohledu na platné právní předpisy, že prováděli stavební úpravy bez stavebního povolení a neodstranili je ani na výzvu předchozího vlastníka nemovitosti F. K.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, které doplnili podáním sepsaným advokátem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítají, že „v rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanými a původním vlastníkem domu panem J. K.“ a poukazují na to, že v řízení prokázali, že k uzavření této smlouvy došlo, že se tak stalo v ústní formě, a že „žádným konkrétním důkazem nebyl prokázán opak“. Dále namítají, že závěr o tom, že předmětný byt podléhal přidělovacímu právu tehdejšího národního výboru „nemá oporu v provedeném dokazování“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný dům měl charakter rodinného domku. Pokud by se skutečně prokázala opodstatněnost použití (uvádí se dále v dovolání), pak po jeho zrušení (po l. 1. 1992) mohla být nájemní smlouva uzavřena ústně; z bezproblémového užívání bytu a prostor v suterénu dle názoru žalovaných jednoznačně vyplývá uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Namítají, že nebyla zohledněna skutečnost, že s žalovanými bydlí jejich dvě nezletilé děti, že nebyly vzaty v úvahu okolnosti týkající se výše jimi placeného nájemného, že soud nezkoumal, kde žalovaní bydleli před nastěhováním se do předmětného bytu, v jakém bytě a s kým, jaké byly jejich výdělkové poměry, zda mají jinou možnost bydlení a „další okolnosti“; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod č. 59 v sešitě 7-8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém je posuzován obdobný případ. Rovněž tak namítají, že stavební úpravy provedené žalovanými jsou „nepodstatné“, neboť k nim měli souhlas vlastníka a „není zřejmé, zda se stavební povolení k takové úpravě … vyžaduje“. Zpochybňují dále hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně paní H. a poukazují na to, že F. K. nebyl vyslechnut jako svědek. Uvádějí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo „k zásadnímu pochybení“, které spatřují v postupu soudu při protokolaci poučení žalovaných podle a při provádění dokazování, v tom, že po omluvě neúčasti jejich právní zástupkyně nebylo jednání odročeno (což bylo povinností soudu, i když omluva žádost o odročení neobsahovala) a žalovaní se tak nemohli kvalifikovaně vyjádřit k závěrečnému návrhu žalobců. Nesprávný postup soudu prvního stupně spatřují též v doručování rozsudku, který měl být k jejich žádosti doručen přímo jim, a nikoliv jejich právní zástupkyni. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelé především namítají, že uzavřeli nájemní smlouvu s původním vlastníkem domu J. K., a že závěr o charakteru předmětného domu nemá oporu v provedeném dokazování. Nehledě na to, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení existence či neexistence nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a původním vlastníkem, nespočívá, mají jejich námitky charakter námitek skutkových a ve skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. ve vztahu k posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu, neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. ). Předkládají-li tedy dovolatelé vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení obč.zák., případně domáhají-li se zohlednění dalších (dosud v řízení netvrzených) okolností, nelze z tohoto důvodu shledat dovolání podle přípustným. Již proto je nepřípadný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. , uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8, ročník 2003; ostatně uvedené rozhodnutí vychází z poměrů (odlišných od poměrů v souzené věci), kdy vyklizovaný dlouhodobě užíval byt v přesvědčení, že mu svědčí platný neodvozený právní důvod bydlení.

Pokud pak dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně nesprávný procesní postup, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovaným právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu