Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
10 C 210/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 39 438 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 9 200 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21.1.2020 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky 30 238 Kč, kapitalizovaného úroku v celkové výši 27 160,04 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 30 119,16 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v celkové výši 9 170,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 30 119,16 Kč od 7.12.2019 do 20.1.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 9419,16 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 9 200 Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21.1.2020 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky 30 238 Kč, kapitalizovaného úroku v celkové výši 27 160,04 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 30 119,16 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v celkové výši 9 170,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 30 119,16 Kč od 7.12.2019 do 20.1.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 9419,16 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26.3.2021 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 39 438 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce. Se žalovaným byla tedy dne 16.3.2015 uzavřena smlouva číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit 15 000 Kč a spolu s touto částkou zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč, s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 58 týdenních splátkách po 450 Kč Poslední splátka byla stanovena na 25.4.2016. Žalobkyně uvedla, že žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas a na dluh uhradil pouze částku 9 350 Kč, která byla původním věřitelem započtena částkou 2 100,54 Kč na jistinu, 2 100 Kč na úrok a na poplatky za administrativní činnost 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 149,46 Kč Poslední splátku na tento dluh žalovaný uhradil dne 23.7.2017. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva číslo dne 21.12.2014, na základě které byla žalovanému poskytnuta další zápůjčka ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit 25 000 Kč a spolu s nimi zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč, s úrokovou sazbou 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 smluvních podmínek, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Žalovaný si dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal hradit poplatek ve výši 638 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 58 týdenních splátkách po 761 Kč Poslední splátka byla stanovena na 31.1.2016. Žalovaný tento svůj dluh rovněž nehradil řádně a včas, neboť uhradil pouze částku 21 450 Kč, která byla původním věřitelem započtena částkou 7 780,30 Kč na jistinu, 3 500 Kč na úrok a na poplatky za administrativní činnost 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 859,65 Kč a životní pojištění 310,05 Kč Poslední splátku žalovaný uhradil dne 23.7.2017. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětných smluv. Nedílnou součástí obou smluv byly smluvní podmínky, na základě kterých byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 23,72 % a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 6.12.2019 byly obě pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupeny s účinností k témuž dni smluvně žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 6.12.2019 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením obou smluv tak, že od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného a které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že žije v nájmu, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s měsíčním příjmem 13 500 Kč, další příjem uvedl ve výši 9 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak měla za dostatečně ověřenou úvěruschopnost žalovaného. Ke dni postoupení činila podle žalobkyně výše pohledávek 16 750 Kč a 22 688 Kč. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné částky v celkové výši 39 438 Kč sestávající z jistiny 30 119,16 Kč (12 899,46 Kč + 17 219,70 Kč), poplatků 9 318,84 Kč (3 850,54 Kč + 5 468,30 Kč), dále úroků a úroků z prodlení v celkové částce 27 160,04 Kč (11 219,09 Kč + 15 940,95 Kč) a 9 170,32 Kč (3 787,30 Kč + 5 383,02 Kč) kapitalizovaných vždy z neuhrazené části zápůjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 6.12.2019, a dále rovněž i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části zápůjčky ode dne 7.12.2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve lhůtě nevyjádřil a dal tak najevo, že nemá k tomuto postupu námitek a s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s výše uvedeným postupem výslovně souhlasila již v podané žalobě.
4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
6. Ze smlouvy o zápůjčce /Fajnpůjčka/ číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO, dne 16.3.2015 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené půjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 11 100 Kč (sestávajícím z úroku v částce 2 100 Kč, poplatků za administrativní činnost 3 000 Kč a hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč), tedy celkem částku 26 100 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč. Soud dále ze smlouvy zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit rovněž úrok, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.
7. Zákaznickou kartou ze dne 16.3.2015 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, nevlastní automobil, pracuje jako strojník s měsíčním příjmem 13 000 Kč, další příjem uvedl ve výši 9 000 Kč. Žalovaný má další aktivní půjčku od právní předchůdkyně žalobkyně. V kolonce měsíční výdaje žalovaný uvedl 5 500 Kč za nájem, 7 000 Kč za výdaje domácnosti, 500 Kč za telefon a 3 500 Kč za splátky. Použitelný příjem podle této karty činil 5 500 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl předložit žalobkyni výplatní pásky, občanský průkaz, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, SIPO, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
8. Z tabulky žalobkyně na č.l. 21 spisu vyplývá, že žalovaný zaplatil na dluh ze smlouvy o zápůjčce číslo v období od 23.3.2015 do 23.7.2017 celkem částku ve výši 9 350 Kč.
9. Ze smlouvy o zápůjčce /Fajnpůjčka/ číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO, dne 21.12.2014 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené půjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 18 500 Kč (sestávající z úroku v částce 3 500 Kč, poplatků za administrativní činnost 5 000 Kč a hotovostní inkaso splátek 10 000 Kč) a dále doplňkové služby životního pojištění ve výši 638 Kč, celkem 44 138 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 761 Kč. Soud dále ze smlouvy zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit rovněž úrok, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.
10. Zákaznickou kartou ze dne 21.12.2014 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, nevlastní automobil, pracuje jako dělník s měsíčním příjmem 13 500 Kč, další příjem uvedl ve výši 9 000 Kč. Žalovaný splácí další spotřebitelský úvěr. V kolonce měsíční výdaje žalovaný uvedl 5 500 Kč za nájem, 6 000 Kč za výdaje domácnosti, 400 Kč za telefon, 3 500 Kč za splátky a 2 000 Kč za splátky exekuce. Použitelný příjem podle této karty tak činil 5 100 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl předložit žalobkyni výplatní pásky, občanský průkaz, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, SIPO, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
11. Z tabulky žalobkyně na č.l. 21 p.v. spisu vyplývá, že žalovaný zaplatil na dluh ze smlouvy číslo postupně v období od 21.12.2014 do 23.7.2017 celkem částku ve výši 21 450 Kč.
12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 6.12.2019. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 6.12.2019, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 7.1.2020. V oznámení o postoupení pohledávek byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
13. Z předžalobní upomínky ze dne 22.2.2021 a podacího lístku ze dne 23.2.2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO, dvě smlouvy o zápůjčce – Fajnpůjčka, a to dne 16.3.2015 smlouvu číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 11 100 Kč, celkem částku 26 100 Kč v 58 týdenních splátkách po 450 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný dluh nehradil řádně a včas, nicméně na dluh za období od 23.3.2015 do 23.7.2017 uhradil celkem 9 350 Kč. Žalovaný dále s uvedenou společností uzavřel dne 21.12.2014 smlouvu číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 18 500 Kč a doplňkovou službu životního pojištění ve výši 638 Kč, celkem částku 44 138 Kč v 58 týdenních splátkách po 761 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, a na dluh za období od 21.12.2014 do 23.7.2017 uhradil celkem 21 450 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným s ním byla vyplněna vždy Karta zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 postoupila společnost právnická osoba, své pohledávky za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6.12.2019, a žalovaný byl vyzván k zaplacení ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.
15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
16. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
18. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také„ ZoSÚ“), za jeho účinnosti byla smlouva uzavřena. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
19. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 200 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 16.3.2015 ani smlouvy ze dne 21.12.2014. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka v prosinci 2014 uvedl, že jeho měsíční příjem činí 22 500 Kč (13 500 Kč na výplatní pásce, 9 000 Kč v hotovosti) s tím, že výdaje tvoří nájemné ve výši 5 500 Kč, další výdaje na domácnost 6 000 Kč, výdaje za telefon 400 Kč a exekuční srážky ve výši 2 000 Kč. Žalovaný splácel další úvěr od jiného poskytovatele spotřebitelských úvěrů ve výši 3 500 Kč. V kartě zákazníka v březnu 2015 žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí 22 000 Kč, tedy u něj došlo k poklesu příjmu o 500 Kč, přičemž splácel již dříve poskytnutý úvěr od právní předchůdkyně žalobkyně. Výdaje měl žalovaný v celkové výši 16 500 Kč, tedy i zde došlo k poklesu. V obou případech žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu a má jednu vyživovací povinnost. Žalobkyně však nezkoumala, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, zda a v jaké výši má případně vyživovací povinnost, jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala, resp. o tom nebyly soudu předloženy žádné důkazy, že příjem domácnosti žalovaného činí tuto částku. Je rovněž s podivem, že právní předchůdkyně žalobkyně s vědomím, že žalovaný je vázán splátkami od jiného věřitele byla ochotna poskytnout mu zápůjčku ve výši 25 000 Kč a následně s odstupem pouhých tří měsíců další zápůjčku ve výši 15 000 Kč.
21. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet zápůjčky, a proto jsou obě uzavřené smlouvy neplatné dle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.
22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
23. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši celkem 40 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 30 800 Kč (tj. 9 350 Kč + 21 450 Kč), jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 9 200 Kč, které je povinen vydat (40 000 Kč – 30 800 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 9 200 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
24. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 9 200 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky, jak žalobkyně požadovala, přestože ke dni prodlení sazba úroku z prodlení činila 10 %, když soud nemůže přiznat více, než je žalobou požadováno. Soud úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 21.1.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 6.12.2019, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 7.1.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 10.1.2020 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 20.1.2020 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu převážně úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze, PSČ obec a číslo, nám. příjmení 5, prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona
č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).