Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3814/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností stěžovatelky INTEGRA Co. s.r.o., IČ: 49192141, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Domažlická 1053/15, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem PRIME LEGAL advokátní kancelář s.r.o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2012 č. j. 18 Co 241/2012-111 a ze dne 21. června 2012 č. j. 15 Co 381/2012-111, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Statutárního města Plzeň, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítájí.

Odůvodnění:

I.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnými ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 4. října 2012, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu namítaného porušení svého práva na zákonného soudce podle d (dále jen " "). Obě ústavní stížnosti, původně vedené pod

sp. zn.

a

, byly na základě usnesení ze dne 9. října 2012 č. j.

-16

projednány ve společném řízení.

2. Před Okresním soudem Plzeň-město jsou pod sp. zn. a vedena řízení o žalobách proti stěžovatelce, kterými se vedlejší účastník domáhá zaplacení blíže specifikovaných částek z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor. Předmět jednotlivých řízení se liší pouze ve výši požadovaných částek a období, kterého se týkají. Stěžovatelka v obou řízeních vznesla námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu Plzeň-město. Odůvodňovala ji tím, že předmětné nemovitosti, jejichž spoluvlastníky jsou ona i vedlejší účastník, jsou sice její provozovnou, avšak tato skutečnost neodůvodňuje určení místní příslušnosti soudu podle . Provozovnu totiž nelze považovat za organizační složku podniku ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, pročež je třeba určit místní příslušnost soudu ve smyslu a podle sídla žalované. Místně příslušným v těchto věcech je tedy Obvodní soud pro Prahu 3. Ve svém návrhu současně poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010 č. j. -15, kterým bylo v řízení o obdobné žalobě vedlejšího účastníka, byť podané k Městskému soudu v Praze, rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc byla postoupena k dalšímu řízení právě Obvodnímu soudu pro Prahu 3.

3. O uvedených návrzích rozhodl Okresní soud Plzeň-město postupně usneseními ze dne 10. února 2012 č. j. -79 a ze dne 10. dubna 2012 č. j. -89 tak, že vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Dospěl k závěru, že spory se netýkají jen organizační složky právnické osoby, tedy její provozovny, ale celé žalované společnosti. Zároveň vyšel ze stěžovatelkou zmiňovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž byla podle jeho názoru v obdobné věci posouzena i místní příslušnost soudu. Tato rozhodnutí však k odvolání vedlejšího účastníka následně změnil Krajský soud v Plzni svými usneseními ze dne 14. června 2012 č. j. -111 a ze dne 21. června 2012 č. j. -111, jimiž vyslovil, že místní nepříslušnost Okresního soudu Plzeň-město se nevyslovuje a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Ve výroku prvně uvedeného z nich uvedl, že nevyslovuje "místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město", z odůvodnění je nicméně zřejmé, že měl na mysli "místní nepříslušnost", což nezpochybňuje ani stěžovatelka.

4. Krajský soud v Plzni neshledal námitku místní nepříslušnosti důvodnou. V odůvodnění usnesení č. j. -111 uvedl, že v dané věci je předmětem sporu zaplacení částky za užívání nebytových prostor sestávajících zejména z obchodu, kanceláře a skladu v nemovitosti, ve které má stěžovatelka podle výpisu ze živnostenského rejstříku provozovnu. Provozovna je přitom ustálenou judikaturou považována za organizační složku fyzické či právnické osoby - podnikatele, i když nemá právní subjektivitu. S ohledem na to, že vedlejší účastník uvedl všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení místní příslušnosti soudu na výběr dané podle , u tohoto soudu řízení zahájil a výslovně se místní příslušnosti na výběr dané dovolal, byl Okresní soud Plzeň-město podle tohoto ustanovení místně příslušným soudem k projednání sporu.

5. Na stejných závěrech setrval i v usnesení č. j. -111, vyjádřil se však i k usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -5, na které poukazovala stěžovatelka. Toto usnesení bylo vydáno ve skutkově jiné věci, když předmětem řízení bylo zaplacení nájemného (nikoliv vztah mezi spoluvlastníky), a vedlejší účastník vycházel z toho, že v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy. Městský soud v Praze předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti, a právě o ní Vrchní soud v Praze rozhodl. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník zahájil řízení u Městského soudu v Praze, při rozhodování o věcné příslušnosti nebylo možné uplatnit zásadu o místní příslušnosti na výběr. Jedinou možností bylo, pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že v prvém stupni bude řízení probíhat u okresního soudu, postoupit věc Obvodnímu soudu v Praze 3. Vedlejší účastník se v tomto řízení zjevně nedovolával místní příslušnosti na výběr dané, neboť řízení zahájil podle sídla stěžovatelky, nikoliv podle sídla její provozovny v Plzni.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Ústavní stížnosti stěžovatelky směřují proti posledně uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni, přičemž obsahují shodnou argumentaci. Provozovna stěžovatelky podle jejího názoru není organizační složkou podniku stěžovatele ve smyslu . Je sice zmiňována v obchodního zákoníku, avšak nikoliv jako organizační složka podniku a za tuto ji nelze považovat. Podstatné však je, že spory iniciované žalobami se netýkají provozovny, ale bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí. Nejsou tedy splněny podmínky místní příslušnosti podle , pročež měla být tato příslušnost určena podle , tedy podle sídla právnické osoby. V případě stěžovatelky je proto místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 3.

7. Dále upozornila, že na základě jsou účastníci řízení a soudy vázáni usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -15 o příslušnosti, který evidentně při rozhodování o příslušnosti musel přezkoumat skutková tvrzení vedlejšího účastníka v daném sporu, a pokud dospěl k závěru, že je namístě postoupit věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3, pak zjevně posoudil příslušnost (místní i věcnou) podpůrně i pro tyto spory. V neposlední řadě upozorňuje i na to, že právě ve věci sp. zn. , v níž bylo vydáno uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, považoval vedlejší účastník za místně příslušný soud podle sídla stěžovatelky. Ze všech těchto důvodů mělo být napadenými rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce podle y.

III.

Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisů vedených u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. a , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry Krajského soudu v Plzni, podle nichž je k projednání obou žalob vedlejšího účastníka dána místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město podle . Podle tohoto ustanovení je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v téhož zákona, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky. Právě provozovna přitom představuje nižší organizační složku (srov. obchodného zákoníku), a to bez ohledu na to, zda má nebo nemá právní subjektivitu (srov. usnesení ze dne 23. ledna 2008

sp. zn.

). Krajský soud v Plzni náležitým způsobem odůvodnil, z jakého důvodu považoval předmětný spor za týkající se právě této organizační složky, a tedy proč měl vedlejší účastník možnost výběru, u kterého soudu se bude konat řízení o jeho žalobě. Usnesení Vrchního soudu v Praze, na které poukazovala stěžovatelka, jeho závěry nijak nezpochybňuje. Týká se totiž otázky určení věcné příslušnosti za situace, kdy vedlejší účastník podal žalobu u Městského soudu v Praze, ačkoliv tak měl učinit u příslušného okresního, resp. obvodního soudu. Otázkou místní příslušnosti se toto usnesení nijak nezabývá a skutečnost, že věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3, nevylučuje, aby tento soud následně zkoumal svou místní příslušnosti podle (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 682; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. . Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 478). Zbývá dodat, že postoupení věci posledně uvedenému soudu tímto usnesením by za předpokladu, že jde o skutkově obdobnou věc jako v projednávaných věcech, neměnilo nic na tom, že vedlejší účastník měl možnost výběru mezi svým obecným soudem podle a soudem určeným podle . Rozhodl-li by se podat žalobu u druhého z nich, učinil by tak u soudu, který je místně příslušný.

10. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V projednávané věci je zřejmé, že napadenými usneseními k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce podle y nedošlo a že příslušné podústavní právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2012

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu