Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
0598ADF747A0F198C1257A4E00660502.html
HTML · 15.59 KB
No categories available
21 Cdo 1776/2004
U S N E S E N Í
I. Dovolání I. D. se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 6. 2000, č.j. 34 E 597/2000 -4, nařídil podle vykonatelného výkazu nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení č. 3749/99 ze dne 20. února 1999 k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 16.791,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.
Odvolání I. D. proti uvedenému usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2002, č.j. 20 Co 556/2002 -26, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že právo odvolání přísluší povinnému, tj. h. s.r.o., který je zároveň totožný se subjektem zavázaným z exekučního titulu, jímž je výkaz nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 2. 1999 č. 3749/99. Odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí však podala I. D. jako fyzická osoba bez údaje o jednání jménem právnické osoby (tato skutečnost vyplývá i z udělené plné moci zástupci), a proto „nutno učinit závěr, že odvolatelka nejednala jménem povinného, ale jménem svým“. Odvolání tak bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn, a jako takové bylo v souladu s ustanovením § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala I. D. dovolání (zdůrazňujíc, že „veškeré své úkony v této věci činí z opatrnosti“) z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, že soud nesprávně právně posoudil celou věc a že „nadto nepochybně rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, ostatně ani soudu prvního stupně, nevychází ze zjištěného skutkového stavu věci, neboť nemá oporu v provedeném dokazování“. Znovu opakuje, že usnesení o nařízení o výkonu rozhodnutí v této věci nepřevzala jako jednatelka povinného; pouze je přebírala jako osoba odlišná od této jednatelky, která má na věci právní zájem. Usnesení o „nařízení exekuce“ nemohlo být ani nebylo řádně doručeno povinnému, a proto takové usnesení nemohlo nabýt právní moci. Převzala-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dne 22. 3. 2002 právní zástupkyně dovolatelky, která nebyla právní zástupkyní povinného, nelze z toho dovodit, že bylo povinnému doručeno. Vzhledem k obsahu plné moci nebyla a ani nemohla být právní zástupkyně dovolatelky v žádném vztahu k povinnému. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí proto nemohlo nabýt právní moci. Soud podle jejího názoru nesprávně vycházel z toho, že bylo povinnému doručeno. „Uvedeným postupem nelze vyloučit, že takovéto řízení je dále postiženo vadou, která měla za následek vydání napadeného usnesení“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. , přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř. ) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř. ). Součástí práva na soudní ochranu (§ 3 o.s.ř. ) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout
v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237 , a pokud je dovolání přípustné, i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pro rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. , je určující závěr o tom, že odvolání podala osoba, která není účastníkem řízení a která proto není ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. k tomuto procesnímu úkonu oprávněna. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proto může být důvodné jen tehdy, není-li závěr odvolacího soudu o legitimaci k odvolání správný, tedy jestliže ve skutečnosti odvolatelka byla k odvolání oprávněna, nebo trpí-li usnesení odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. , popřípadě má-li jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci
(o odmítnutí odvolání); k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny.
I. D. ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – nenamítá, že by byl nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého není osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Naopak, jak sama uvádí, „usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepřevzala jako jednatelka společnosti, ale jako osoba odlišná od této jednatelky, která má na věci právní zájem“. Proto nebyla a není účastnicí řízení o výkon rozhodnutí mezi oprávněnou Pražskou správou sociálního zabezpečení a povinným h. s.r.o. Není-li I. D. účastnicí řízení o výkon rozhodnutí, nebyla ani oprávněna podat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání. Důvody, které dovolatelka ve svém dovolání uplatnila, k závěru o nesprávnosti uvedeného úsudku v usnesení odvolacího soudu nemohou vést. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. výše citované ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. ), nemohl se dovolací soud za této situace zabývat posouzením správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z jiných důvodů. Za tohoto stavu nemohl dovolací soud učinit závěr, že by usnesení odvolacího soudu bylo z hlediska ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nesprávné.
Protože z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání I. D. podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 254 odst. 1 , § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. , neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněnému ani povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu