Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2052/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. P., a b) V. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované Správě domovního fondu města Z., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2003 č.j. -100, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisy ze dne 22.12.1999 žalovaná sdělila žalobcům, že s nimi rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „od II. čtvrtletí 2000 dochází u žalované k organizačním změnám, jejichž důsledkem je i snížení počtu pracovních míst na úseku elektroúdržby“ (kde žalobci pracují jako elektromontéři na základě pracovních smluv ze dne 1.4.1996), a že „od počátku II. čtvrtletí 2000 nemá žalovaná možnost žalobce dále zaměstnávat“.

Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnili tím, že u žalované pracovali na základě pracovních smluv jako „dělníci-elektromontéři“ a že „věcné důvody, které formulovala žalovaná, nenastaly“. Podle jejich názoru „jediným důvodem je úspěšnost jednoho z žalobců J. P. ve věci , pravomocně rozhodnuté Okresním soudem Znojmo, dne 4.1.2000“.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 30.1.2001 č.j. -83 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7.525,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalované JUDr. M. P. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobci pracující u žalované jako elektromontéři se stali na základě řádně přijatého rozhodnutí o organizační změně ze dne 13.12.1999 (spočívající ve snížení počtu zaměstnanců o 2 na úseku veřejného osvětlení s účinností od 1.4.2000 z důvodu snížení rozpočtových prostředků na rok 2000 pro tento úsek) pro žalovanou nadbytečnými. Protože podle názoru soudu prvního stupně nebyla ze strany žalované porušena ani podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce, „návrh není důvodný“.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.6.2003 č.j. -100 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo „jednoznačně prokázáno“, že u žalované jako zaměstnavatele došlo „s ohledem na snížení rozpočtu“ k rozhodnutí o organizačních změnách, které učinil oprávněný subjekt - ředitel žalované, a to za účelem snížení počtu zaměstnanců v provozu elektroúdržby, kde žalobci pracovali jako elektromontéři. Jestliže se žalovaná v souvislosti s přijetím organizační změny rozhodla rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce právě se žalobci, pak – jak zdůraznil - „byl tento výběr a toto rozhodnutí jejím právem, které nelze žádným způsobem přezkoumávat“. S ohledem na výsledky dokazování považoval odvolací soud za správný rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nemohla splnit svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť „u ní nebylo k rozhodnému dni, tedy ke dni 23.12.1999 (kdy byly výpovědi doručeny žalobcům), žádné vhodné volné pracovní místo, a to ani po předchozí průpravě“. Výpovědi z pracovního poměru, splňující rovněž všechny formální náležitosti vyžadované , jsou proto platnými právními úkony.

Okresní soud ve Znojmě poté usnesením ze dne 21.8.2003 č.j. -104 uložil žalobcům, aby každý z nich zaplatil žalované na nákladech řízení částku 5.797,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalované JUDr. M. P. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4.6.2004 č.j. -143 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že každý z žalobců je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 225,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. P.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podali žalobci dovolání z důvodů „dle ust. a),b) “. Vytkli soudům, že „v rozporu s ust. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci“ a že „soud I. i II. opomenul ty, které při řízení vyšly najevo jinak a které zaznamenal jako účelové a zmanipulované“. Podle jejich názoru „žalovaná dala žalobcům výpověď z pracovního poměru, která z přijaté organizační změny nevycházela“, a soudy v tomto směru „neposuzovaly, zda napadené výpovědi jsou platné, zejména z hlediska časového sledu, kdy k výpovědi mělo dojít nejdříve v pracovním dni předcházejícímu dni, v němž nastala účinnost přijatých organizačních opatření“. Názor dovolatelů o neplatnosti výpovědí „pak významně umocňují i další tvrzení žalobců, že zde nebyla existence důvodu pro snížení počtu zaměstnanců v návaznosti na rozpočtové prostředky“, k jehož prokázání jim odvolací soud „nedal možnost předložit důkaz, čímž jim odňal právo vyjádřit se a současně popřel článek 38 odst. 2d a současně upřel možnost podle ust. vyjádřit se k právní stránce věci a dokazování“. Žalobci dále namítali, že „hodnocení výpovědí svědků na straně žalované je v úrovni obecné, aniž by se oba soudy vypořádaly s rozporuplností jejich obsahu“, že „soud nepřijal důkaz článkem svědka V.“ a že „ve vztahu k důkazům provedeným ke skutkové otázce splnění nabídkové povinnosti, obsahují závěry soudů obou stupňů povšechné formulace, nikoliv však údaje, z nichž lze alespoň logicky dovodit závěr o neexistenci jiného pracovního místa pro dovolatele v místě výkonu práce nebo v místě bydliště“, což „platí i ve vztahu k Úřadu práce, kdy s takovým důkazem nebo jeho provedením se nevypořádal žádný z obou soudů“. Mimo to upozornili na obsahové nedostatky rozsudku odvolacího soudu a na „neobvyklý postup právního zástupce žalované, zejména při výslechu statutárního orgánu – ředitele žalované i některých svědků navržených žalovanou, který směřoval k evidentní regulaci jejich výpovědí“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako „zjevně nedůvodné“ odmítnuto, respektive zamítnuto, neboť „na úplně zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů přijaly správné právní názory“, a proto podle jejího názoru „nejsou pro dovolání důvody ve smyslu ust. “

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Žalobci sice v dovolání uvedli, že uplatňují rovněž dovolací důvod podle ustanovení

, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními (že důvodem organizační změny u žalované bylo „snížení rozpočtových prostředků na rok 2000“ a že „u žalované nebylo k rozhodnému dni, tedy ke dni 23.12.1999, pro žalobce žádné vhodné volné pracovní místo, a to ani po předchozí průpravě“), z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, jestliže namítají, že „hodnocení výpovědí svědků na straně žalované je v úrovni obecné“ a že „soud I. i II. opomenul okolnosti, které při řízení vyšly najevo jinak a které zaznamenal jako účelové a zmanipulované“. Žalobci na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalovaná dala žalobcům výpověď, která z přijaté organizační změny nevycházela“), na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „výpovědi z pracovního poměru dané žalobcům dopisy žalované ze dne 22.12.1999 podle ust. zák. práce jsou neplatným právním úkonem“). Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobci v dovolání namítají, že „dotčená řízení jsou postižena jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, jestliže „v rozporu s ust. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci“, nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy a jestliže jim byla „upřena možnost podle ust. vyjádřit se k právní stránce věci a dokazování“; dále v této souvislosti poukazují na obsahové nedostatky rozsudku odvolacího soudu a na „neobvyklý postup právního zástupce žalované při výslechu statutárního orgánu žalované i některých svědků“.

Protože zmíněné výtky žalobců nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení – i kdyby byly opodstatněné - nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají ve vztahu ke každému z dovolatelů v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3,

, a , ve znění ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. , ve znění , č. a č. ), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 3. února 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu