Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 333/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) M. S., zastoupené, advokátem, a 2) Ing. J. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. -178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. -141, výrokem označeným I. uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci částku 220.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení stejné částky se stejným příslušenstvím proti žalovanému 2), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce a žalované 1) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. -178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl po dobu 5 let nájemcem nebytových prostor v domě č. p. 568 v P. 2, B. 92, který je ve vlastnictví žalované 1). Při uzavření nájemní smlouvy žalovanou 1) zastupoval na základě plné moci z 15. 12. 1991 žalovaný 2). Po skončení nájemního vztahu se žalovaná 1), rovněž zastoupená žalovaným 2), dohodou z 15. 7. 1997 zavázala zaplatit žalobci částku 285.000,- Kč za stavební úpravy, které žalobce v pronajatých prostorách provedl, a za jejich zařízení. Z této částky již žalobce 65.000,- Kč obdržel od nového nájemce nebytových prostor. Plná moc z 15. 12. 1991 podle názoru soudů obou stupňů opravňovala žalovaného 2) k uzavření dohody z 15. 7. 1997, neboť v řízení bylo prokázáno, že na základě této plné moci jednal ve všech záležitostech, kompletně spravoval celý dům a žalovaná 1) se o tyto věci nikdy nestarala a nájemce odkazovala na žalovaného 2). Proto je z dohody z 15. 7. 1997, která je dohodou podle (dále jen „ “), zavázána ona, nikoli žalovaný 2). Oba soudy pak vyslovily názor, že i kdyby žalovaný 2) překročil oprávnění vyplývající z plné moci z 15. 12. 1991, platilo by ve smyslu , že žalovaná 1) dohodu z 15. 7. 1997 schválila, neboť svůj nesouhlas s ní neoznámila žalobci bez zbytečného odkladu poté, co se o jejím uzavření dozvěděla. Námitku této žalované, že dohoda z 15. 7. 1997 je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, neshledaly soudy obou stupňů důvodnou s tím, že považují předmět dohody za řádně vymezený a závazek z ní za náležitě specifikovaný.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [ – dále jen „OSŘ“] a v němž (podle obsahu) namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I nadále trvala na tom, že dohoda z 15. 7. 1997 je absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. V této souvislosti uvedla, že dohoda by mohla být posuzována jako písemné uznání závazku, ovšem v takovém případě je zřejmé, že v ní uvedené závazky nejsou oprávněné, resp. nikdy ani nevznikly. Pokud by pak na dohodu bylo nahlíženo jako na smíšenou smlouvu kupní s dohodou o vypořádání, je v ní neurčitě vymezen předmět plnění, neboť nároky žalobce jsou specifikovány jen povšechně, a tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem. Dovolatelka dále namítla, že z textu plné moci vůbec neplyne, že by žalovaný 2) byl oprávněn uzavírat dohody, jimiž by uznával nároky třetích osob či kupoval movité věci, a pokud soudy znění plné moci vyložily jinak, postupovaly v rozporu s . Žalovaná 1) nepokládala za správný ani závěr o tom, že bez zbytečného odkladu nevyrozuměla žalobce, že žalovaný 2) překročil oprávnění z plné moci, přičemž své argumenty v tomto směru blíže rozvedla. S odkazem na shora uvedené důvody pak navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Jak už bylo uvedeno, žalovaná 1) napadla svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně té části potvrzujícího výroku, která se týkala vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2). Žalovaní ovšem v tomto řízení nemají postavení nerozlučných společníků ve smyslu , a tak v něm žalovaná 1) jedná pouze sama za sebe (odst. 1 téhož ustanovení). Z toho plyne, že je subjektivně oprávněna podat dovolání jen proti výrokům, které se týkají jí samé, a že jí naopak nepřísluší podat tento opravný prostředek proti výrokům, které se týkají výlučně ostatních účastníků řízení. Proto pokud dovolání směřovalo proti výroku, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), a proti výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi těmito dvěma účastníky, muselo být jako subjektivně nepřípustné, tedy jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, podle věty prvé a odmítnuto.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalobce přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení. Zbývá proto přípustnost podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Dovolací důvod podle , tedy námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je v případě takového dovolání podle výslovného znění uvedeného ustanovení zcela vyloučen. Žalovaná 1) ve svém dovolání zpochybnila závěr soudů obou stupňů, že plná moc z 15. 12. 1991 opravňovala žalovaného 2) k uzavření dohody z 15. 7. 1997. Závěr o tom, co je obsahem právního úkonu, je závěrem skutkovým, takže tato námitka žalované není ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle , nýbrž výhradou ke skutkovým zjištěním, která, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována výlučně z pohledu , nemá místo. Touto námitkou tedy dovolací soud není oprávněn se zabývat. Pak ovšem pozbývá významu i námitka týkající se včasnosti vyrozumění žalobce o tvrzeném překročení oprávnění z plné moci žalovaným 2), která je ostatně též námitkou skutkového charakteru.

V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Z hlediska právního posouzení věci dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že považoval dohodu z 15. 7. 1997 za platný právní úkon, ač podle jejího názoru jde o dohodu neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu . Vzhledem k tomu, že v této věci soudy obou stupňů zvažovaly určitost a srozumitelnost zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu.

Pokud pak jde o namítaný rozpor řešení uvedené právní otázky s hmotným právem, zaujaly soudy stanovisko, že v dohodě z 15. 7. 1997 je dostatečně specifikováno, čím je částka 285.000,- Kč, kterou se žalovaný 2) v zastoupení žalované 1) zavázal splácet, tvořena, a tento závazek je zcela konkrétně formulován. V judikatuře již byl opakovaně vysloven názor, že za neplatné pro neurčitost či nesrozumitelnost lze považovat jen takové právní úkony, které nelze vyložit podle interpretačních pravidel uvedených v (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1997, sp. zn. , publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998). Takovýmto úkonem ovšem dohoda z 15. 7. 1997 není, neboť práva a povinnosti, které z ní pro smluvní strany plynou, je možno na základě skutkového stavu, který byl v řízení zjištěn, výkladem spolehlivě dovodit. Výklad provedený soudy obou stupňů neodporuje a pokud jej bylo možno takto provést, není dohoda – ve smyslu shora zmíněné judikatury – neplatným právním úkonem. Otázku její platnosti tedy soudy vyřešily způsobem, který neodporuje hmotnému právu, a tak napadený rozsudek nemůže být z tohoto důvodu považován za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dovolací soud tudíž musel konstatovat, že dovolání žalované 1) proti potvrzujícímu výroku ve vztahu mezi ní a žalobcem není přípustné ani podle . Za této situace nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle věty prvé, , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. ledna 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu