Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 69/2005

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. , byl obviněný R. P. v bodě 1) uznán společně s dalším spoluobviněným O. Š. vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2) a/ - d/ sám trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. P. odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně mu byl ve smyslu § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč; pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Tímto rozsudkem obvodní soud rozhodl i o potrestání obviněného O. Š. a odkázání poškozených P. U., Č.-r. p., Ing. J. E., firmy B.-R. M. (správně má být N.), O. M., J. P., J. Z. a V. K. podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku oběma obviněnými a obvodním státním zástupcem a rozsudkem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného O. Š. celém rozsahu a ohledně obviněného R. P. ve výroku o vině pod bodem 1, 2 písm. a) a v důsledku toho i ve výroku o trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že

1. obvinění R. P. a O. Š. jsou vinni, že oba společně poté, co se neznámý pachatel vloupal do starožitnictví firmy A. E. D. v P., dne 8. 4. 1999, obviněný Š. jako prodavač této firmy vypracoval se souhlasem obžalovaného P. podklady pro hlášení škody Č.-r. p., a. s., se sídlem P., přičemž uvedl nepravdivé údaje o odcizení věcí, které byly částečně nalezeny v bytě obviněného R. P., částečně prodány a některé dány do opravy a pojišťovna na podkladě těchto údajů ohlášení škody vyplatila neoprávněně firmě A. E. D. částku 265.188,- Kč,

2. a) obviněný R. P. dne 26. 3. 1998 na základě smlouvy K 1772 převzal od Ing. J. E., barokní třídílný sekretář – tabernákl v dohodnuté ceně 880.000,- Kč, následně snížené na částku 600.000,- Kč s nárokem vlastníka na 480.000,- Kč, přičemž ho nechal opravit a následně prodal dne 17. 4. 1998 firmě B.-R. M. (správně má být N.) za částku 900.000,- Kč, o prodeji poškozeného neinformoval, v průběhu dubna 1999 poškozenému uvedl, že nábytek byl odcizen neznámým pachatelem při vloupání dne 8. 4. 1999, dlužnou částku ve výši 480.000,- Kč poškozenému neuhradil a následně bylo zjištěno, že rovněž žádal příslušné orgány o souhlas s vývozem tohoto sekretáře.

Skutek popsaný v bodě 1. odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a skutek uvedený v bodě 2. a) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Za tyto trestné činy i za trestné činy zrušením nedotčené odsoudil obviněného R. P. podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu uložil, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil škodu způsobenou trestnými činy. Dále obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a zprostředkování v oboru starožitností na dobu pěti let. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Současně rozhodl o uložení trestu obviněnému O. Š., jakož i o povinnosti obviněného R. P. k náhradě škody podle § 228 odst. 1, a to poškozené Č.- r. p. se sídlem v P., ve výši 265.188,- Kč a Ing. J. E., ve výši 480.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal oba posledně jmenované poškozené se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou J. Z. taktéž odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání vytkl soudům obou stupňů, že jimi učiněná skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nejsou založena na objektivních důkazech. Soudy nevzaly v úvahu, že nepodepsal seznam odcizených věcí, který napsal - bez souhlasu dovolatele - vlastní rukou obviněný O. Š. Na dotvrzení této skutečnosti se dovolatel dvolal na obsah výpovědí svědků M. T., H. R. a J. V., na jejichž základě mělo být rozhodnuto podle zásady „in dubio pro reo“. Odkázal též na svou nemoc, v jejímž důsledku byl v době spáchání trestného činu upoután na lůžko. Ohledně skutku pod bodem 2. a) namítl, že nevěděl, že na seznamu odcizených věcí je uveden i sekretář poškozeného Ing. J. E. a sedací souprava, neboť v té době měl sekretář již být prodán a sedačka se nacházela u restaurátora. Za nedostatek ve skutkových zjištěních týkajících se sekretáře a sedací soupravy označil, že soudy nebylo bráno do úvahy, že obviněný O. Š. zřejmě zaměnil tyto věci s jinými, které byly odcizeny. Výpověď svědka R. K., kterou soudy podle názoru obviněného s ohledem na jeho věrohodnost nezkoumaly, třebaže jmenovaný byl jeho kamarádem a rovněž zaměstnavatelem obviněného O. Š., nebyla řádně vyhodnocena, a vyslovil názor, že měla být posouzena jako nevěrohodná a účelová. Zdůraznil, že soudy svým postupem nevytvořily podmínky pro přesvědčivé hodnocení důkazů a tím negarantovaly stejné postavení stran, když nevycházely ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nezjišťovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch jako v jeho neprospěch.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. , a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. , ve všech výrocích týkajících se jeho osoby.

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. Takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. , , , ). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.

Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy vedly dokazování a následně hodnotily provedené důkazy. Svými výhradami vyjádřil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, když namítl, že tato zjištění jsou založena na důkazech, které sám nepovažuje za věrohodné a naopak předkládá svou vlastní verzi, založenou na vlastní obhajobě, jíž se domáhá, aby byly zjišťovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Prostřednictvím změny skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů tak usiluje o jiné, pro něj příznivější právní posouzení.

Jestliže obviněný poukazuje rovněž na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje taktéž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v d a tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností ( tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

V tomto případě tudíž nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová