Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1674/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 10. 2003, č. j. -354, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl žalobkyni povinen zaplatit na náhradách za znehodnocení nemovitostí v k.ú. D. u Ž. částku celkem 948.815,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů.

Zamítavý právní závěr odvolacího soudu se opíral o zánik pohledávky žalobkyně v důsledku započtení provedeného žalovaným, jenž uplatnil proti pohledávce žalobkyně svůj nárok na zhodnocení nemovitostí v témž areálu do výše pohledávky žalobkyně. Pohledávky stran se střetly dne 7. 3. 1995 a na straně žalovaného nedošlo k promlčení započtené pohledávky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že došlo k vadě řízení i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala ve dvou otázkách, a to

1. zda podání žalovaného směřující během řízení dne 28. 1. 2003 k započtení pohledávky, splňuje obecné procesní náležitosti podle (dále „ “) zejména z hlediska specifikace nároku, a zda toto podání obstojí jako platné z pohledu hmotného práva;

2. zda je projev směřující k započtení jako takový právem, podléhajícím promlčení podle .

Podle obsahu dovolání měla být odpověď na první položenou otázku záporná, na druhou naopak kladná; dovolatelka proto navrhla, aby byly zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považoval ve vyjádření k dovolání toto za zjevně nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas. Poté se však musel zabývat přípustností dovolání; vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí, a bez předchozí kasace takového rozsudku nižší instance, jež by byl odchylný od nynějšího, přicházela v úvahu jen alternativa přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ( , odst. 3 ).

Tato alternativa přípustnosti dovolání zkrátila dovolací přezkum o čistě procesní námitky dovolatelky (úvodem dovolání vytknuté vady řízení); dovolací soud se ovšem při posouzení dovolacích tvrzení cítil vázán těmi otázkami, kterým sub 1, 2 přičítala dovolatelka zásadní právní význam. Musel však konstatovat, že položené otázky nemířily k podstatě věci.

Dovolatelka totiž chybně jako určující akcentovala podání žalovaného ze dne 28. 1. 2003 (byť explicitně označené jako započtení pohledávky), a též zavádějící tezi soudu prvního stupně o nepromlčitelnosti práva vznést námitku započtení. Tato teze má jistě důvodný aspekt v tom, že námitku započtení lze z procesního pohledu uplatnit kdykoli během řízení. Dovolatelka však přehlédla, že odvolací soud, proti jehož rozsudku brojila, tyto stránky právního posouzení věci odsunul do pozadí a zabýval se otázkami skutečně pro rozhodnutí určujícími, tedy hmotněprávními aspekty započtení.

V řízení nebylo sporu o věcné legitimaci žalobkyně jako osoby oprávněné a žalovaného jako osoby povinné, ani o existenci restitučního důvodu podle o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ostatně toto konstatovali účastnící i v dohodě o vydání nemovitostí (domu, hospodářských stavení a pozemků), sepsané 24. 8. 1992 a schválené Okresním pozemkovým úřadem v N. s právní mocí dne 15. 9. 1992. Konfliktní stav však nastal ohledně povinnosti k náhradě za znehodnocení nemovitostí, oproti žalovaným požadované náhradě peněžního rozdílu za zhodnocení nemovitostí ( , 3 ). Bylo tu možné vycházet z článků IX., X. dohody o vydání nemovitostí jen potud, že si účastníci sjednali peněžní způsob vypořádání sporných nároků (srov. ). V dohodě byl sice stanoven termín 30. 9. 1992 k ujednání o vypořádání náhrad, k tomu však nedošlo.

Zatímco o následném včasném uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení budov žalobkyní nevznikly pochybnosti (žaloba podána 24. 8. 1993), včasností projevu vůle žalovaného směřujícího k započtení pohledávky (případný rozdíl v důsledku zhodnocení staveb) se odvolací soud zabýval podrobněji. Přiznal právní relevanci dopisu žalovaného žalobci ze dne 16. 6. 1993; podobný obsah vykazuje i procesní projev žalovaného doručený soudu 22. 2. 1995. Žalovaný měl výhrady k posouzení cenového rozdílu znalcem (tehdy 662 tis. Kč) a poukázal na rekonstrukci a modernizaci hospodářských objektů v roce 1982 i na průběžnou údržbu areálu; nabídl zároveň žalobkyni dohodu o „nulovém zhodnocení či znehodnocení“ staveb. V pozdějším procesním projevu pak příkladmo hovořil o zhodnocení objektu sýpky, o novostavbě kravína a uplatnil zhodnocení budov „oproti znehodnocení“ uváděnému žalobkyní.

Projev vůle směřující k započtení má identifikovat pohledávku a její výši. Dovolací soud má ve shodě s odvolacím soudem zato, že již samotný dopis ze 16. 6. 1993 tyto požadavky splňuje. Požadavek vzít v úvahu zhodnocení budov je z něj patrný a skutečnost, že žalovaný nespecifikoval nárok nominálně, ale navrhoval takové vypořádání, podle něhož po vydání nemovitostí dohodou nebude další peněžní částka kteroukoli stranou vyplacena, neprotiřečí svým účelem postulátu uplatnit nárok v určité výši. Poněvadž nestanoví v obligatorní písemnou formu pro projev vůle směřující k započtení, bylo tím spíše nutno vycházet, ve smyslu , 2 téhož předpisu, z okolností projev vůle provázejících. V době počátku konfliktu o náhradě byly vydávané nemovitosti mezi účastníky přesně specifikovány (viz obsah dohody o jejich vydání i rozhodnutí pozemkového úřadu), cenový rozdíl bylo možné rekonstruovat porovnáním tehdejších posudků znalce ing. N. (ceny v roce 1948 a 1992), a při fyzickém převzetí objektů dne 12. 2. 1993 došlo podle protokolu k podrobnému seznámení žalobkyně jak se stavem jednotlivých budov, tak i (podle předaných dokumentů) s daty povolení výstavby nových objektů v mezidobí či rekonstrukce objektů již dříve postavených. Konečně i v dopise datovaném 17. 5. 1994 hovoří žalovaný o probíhajícím sporu o „stanovení výše znehodnocení příp. zhodnocení stavebních objektů“. Rekapitulace takto znějících doprovodných úkonů stran jen posiluje vyslovený závěr, že žalovaný platně namítl již nejdříve 16. 6. 1993 započtení. Při posouzení běhu obecné promlčecí lhůty, který začal 15. 9. 1992 (právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu) a skončil po uplynutí tří let ( ), lze doplnit, že k započtení došlo včas. Pokud jde o procesní projev žalovaného datovaný – vůči výši náhrady uplatněné žalobkyní v definitivní částce po provedeném rozšíření – dne 28. 1. 2003, pak ten je s ohledem na výše řečené jen deklarací započtení a nemůže nic změnit na již nastalých hmotněprávních účincích projevu vůle žalovaného (účastník samozřejmě může ve smyslu provést započtení hmotněprávního nároku i procesní cestou).

Odvolací soud tedy nepochybil při hmotněprávním posouzení pro věc určující právní otázky. Současně je nutno konstatovat, že právní závěry v rámci dovolacího přezkumu vyslovené nenalézají kontradikci v dosavadní judikatuře a jsou ostatně po interpretační stránce s ohledem na skutkové okolnosti případu natolik jedinečné, že postrádají v požadovaný judikatorní přesah.

Proto dovolací soud podle věty první a dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Odmítnutím dovolání vzniklo podle a právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání), se sazbou krácenou dvakrát o 50 % ( , , ). Představovala-li výchozí odměna za úkon po zaokrouhlení při výpočtu podle cit. vyhl. částku 45.730,- Kč, pak po uvedeném krácení šlo o částku 11.432,- Kč, a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu bylo žalovanému přisouzeno 11.507,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. ledna 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu