Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 379/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců: a) M. K., a b) M. s. r. o., zastoupených, advokátkou, proti žalované P. Č. s., a. s., o zaplacení částky 492.822,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, č. j. -124, takto:

II. Dovolání žalobců se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové (dále je „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února 2002, č. j. -97, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo zaplatit jim k rukám žalobkyně b) částku 492.822,10 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) uzavřel se žalovanou dne 23. srpna 1999 smlouvu o pojištění přepravovaných věcí a odpovědnosti za škody č. 210-01167-8. V době trvání pojištění bylo z vozidla užívaného žalobcem a) odcizeno neznámým pachatelem zboží, jehož hodnotu žalobce vyčíslil částkou 619.839,10 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Nárok na zaplacení pojistného plnění z titulu této události vycházející ze shora uvedené pojistné smlouvy však neshledal soud prvního stupně důvodným, neboť dospěl k závěru, že pojistná událost nenastala a navíc i kdyby se tak stalo, neunesl žalobce a) důkazní břemeno ohledně výše tvrzené škody. Pokud pak jde o žalobkyni b), nebyl předložen žádný důkaz o tom, že je žalovaná pro případ pojistné události povinna plnit právě jí.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002, č. j. -124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval především, že soud prvního stupně nevzal za základ svého rozhodnutí skutková zjištění týkající se rozsahu tvrzené škody a „vinkulace“ pojistného plnění ve prospěch žalované b), takže odvolací námitky žalobců v tomto směru nemají opodstatnění. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebyl prokázán vznik pojistné události, pak považoval odvolací soud za správný. Podle výslovného znění pojistné smlouvy se totiž pojištění vztahovalo na odcizení přepravovaných věcí během přepravy, přičemž bylo dohodnuto, že pojištěnými věcmi jsou věci specifikované na přepravní ě. Žalobci ale v průběhu řízení přepravní u nepředložili a jejich tvrzení, že při uzavření smlouvy byla žalovaná srozuměna s tím, že „přepravní listinou“ se rozumí i takové y, které žalobci k prokázání pojistné události dokládali (záznamy o inventuře), nemá výraz v pojistné smlouvě. Kromě toho odvolací soud poznamenal, že zboží bylo odcizeno v době, kdy neprobíhala činnost, kterou lze označit za přepravu, jelikož se tak stalo v noci v průběhu stání vozidla. S ohledem na správná skutková zjištění je bezchybný i právní závěr soudu prvního stupně, že nedošlo ke vzniku práva na pojistné plnění ve smyslu ve znění před 1. 1. 2005 (dále jen „ObčZ“), neboť nenastala skutečnost, s níž je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout plnění (pojistná událost).

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a v němž namítli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik pojistné události, a v této souvislosti poukázali na to, že žalobce a) zboží skutečně přepravoval, y předložené v řízení mají náležitosti přepravních listin a jejich obsah a podoba byly žalované známy. Předkladatelkou pojistné smlouvy byla žalovaná a její obsah by proto měl být vykládán ve prospěch žalobce a), neboť ve smyslu ObčZ by měla být chráněna jeho dobrá víra. Právě v nesprávném výkladu obsahu pojistné smlouvy tkví řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Žalobci pak zpochybnili i správnost závěru odvolacího soudu, že stání vozidla během přepravy nelze považovat za její součást. Pokud jde o namítanou procesní vadu, spočívá podle názoru žalobců v tom, že jim nebylo poskytnuto poučení podle (dále jen „OSŘ“) a v důsledku toho nebylo provedeno řádné důkazní řízení. Dovolatelé navrhli, aby byly zrušeny rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná poukázala na obligatorní písemnou formu právních úkonů týkajících se pojištění ( ObčZ) a uvedla, že pokud pojistná smlouva obsahuje výslovné ujednání o tom, že se pojištění vztahuje na přepravované věci specifikované na přepraví ě, nelze toto ujednání vykládat jinak. Žalovaná se ztotožnila i se závěrem, že k odcizení přepravovaných věcí nedošlo během přepravy, vyslovila přesvědčení, že námitka týkající se nedostatečného procesního poučení účastníků je účelová, a navrhla, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.

V průběhu dovolacího řízení pak žalovaná podala návrh, aby podle vstoupila do řízení na její místo K., p., a. s. se sídlem v P. 1, T. 747, který odůvodnila tím, že na základě rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 2. 1. 2004, č. j. 322/255/2004, došlo k převodu části pojistného kmene žalované na tuto pojišťovnu a ta tedy vstoupila do práv a závazků žalované. Tomuto návrhu však nebylo možno vyhovět. Podle věty za středníkem totiž ustanovení pro řízení u dovolacího soudu neplatí a kromě toho právo navrhnout postup podle přísluší podle výslovného znění odstavce 1 tohoto ustanovení pouze žalobci, nikoli žalovanému. Nezbylo tedy, než návrh žalované zamítnout.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalobce přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z uvedeného vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud v rámci posouzení, zda jsou naplněny podmínky § 797 odst. 2 ObčZ, aplikoval zcela specifické ujednání pojistné smlouvy na skutkový stav vykazující individuální znaky, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Pokud pak jde o namítaný rozpor řešení uvedené právní otázky v rozporu s hmotným právem, konkrétně s pravidly výkladu právních úkonů obsaženými v § 35 odst. 2 a 3 ObčZ, lze přisvědčit žalované, že vzhledem k ustanovení § 791 odst. 1 ObčZ je možno pojistnou smlouvu vykládat jen podle vyjádření obsaženého v jejím písemném vyhotovení. To také odvolací soud učinil a jeho závěr, že pojištěnými věcmi byly podle smlouvy pouze věci specifikované v přepravních listinách, zásadám uvedeným v § 35 odst. 2 ObčZ nikterak neodporuje. Poukaz na ochranu dobré víry toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3 ObčZ), je nepřípadný, neboť toto ustanovení dopadá na právní úkony vyjádřené jinak než slovy. Závěr odvolacího soudu, že žalobcům nevzniklo právo na plnění ze strany žalované, tedy není v rozporu s hmotným právem. Proto nemůže být napadený rozsudek ani z tohoto důvodu považován za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Z uvedeného vyplývá, že pro potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně postačil odvolacímu soudu závěr, který nemá zásadní právní význam. V usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud ČR konstatoval, že není dána přípustnost dovolání podle , potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním (právní věta v tomto znění byla uveřejněna v Souboru, sešitu 30). Proto nebylo třeba zabývat se námitkou dovolatelů týkající se posouzení otázky, zda odcizení věcí během stání vozidla lze pokládat za událost, k níž došlo při jejich přepravě. Případná procesní vada ve smyslu , jak už bylo vysvětleno, sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle , a tak dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání žalobců není přípustné ani podle tohoto ustanovení. Proto bylo podle a odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle věty prvé, , a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. ledna 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu