Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1673/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. F. a 2) A. F., oběma zastoupeným advokátem, 3) M. T., 4) V. T., 5) J. T. a 6) H. Š., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2003, č.j. -395, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 4. 2003, č.j. -350, a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí; šlo o dům č.p. 454 v podílu 1/4, pozemek parc. č. 13/4 v podílu 1/4 a pozemky parc. č. 13/1, 2, 7, 8, 9, 13, jakož i dům č.p. 453, to vše v obci a k.ú. B., zapsáno u Katastrálního úřadu v T.Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo po částečném zpětvzetí odvolání zastaveno odvolací řízení, pokud šlo zamítavý výrok ohledně téhož nároku ve vztahu k domu č.p. 454 v podílu ¾, pozemek parc. č. 13/4 v podílu 3/4 a pozemky parc. č. 13/5, 6. V dalších výrocích svého rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech celého řízení jak mezi účastníky navzájem, tak vůči státu; žalobce tu byl zavázán nahradit prvním dvěma žalovaným náklady odvolacího řízení.

V řízení, v němž šlo o dohodu o vydání věci titulovanou podle o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále „ “) nebylo pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobce vzhledem k odnětí věcí jeho rodičům podle znárodňovacího zákona č. 118/1948 Sb. výměrem ministerstva potravinářského průmyslu z 1. 4. 1960; tím byl dán také restituční titul ( , ). Odvolací soud dovodil též platnost výzvy žalobce podle odst 1 cit. zák. a pokud jde o pasivní legitimaci žalovaných, pak vyloučil její nedostatek u žalovaných V. a M. T. z toho důvodu, že převedli část nemovitostí po datu 1. 11. 1990 (nabytí účinnosti ) na jiné osoby, tento právní úkon nebral v úvahu blokační

Zjištěné skutečnosti vedly poté soudy nižších stupňů k nepříznivému právnímu názoru vůči žalobě. Z nemovitostí odňatých státem získali (stále od státu) manželé V. a M. T. kupní smlouvou ze 16. 12. 1987 dům č.p. 454 (bývalý mlýn včetně strojovny) za cenu podstatně vyšší než podle cenových předpisů, nedošlo tedy k jejich protiprávnímu zvýhodnění podle Pozemky parc. č. 13/1, 2, 9, 13 přešly ze státu podle na Město B., žádný z žalovaných proto nebyl jako povinná osoba pasivně legitimován. Další pozemky – parc. č. 13/7, 8 podléhaly v období nabytí účinnosti režimu práva osobního užívání, zřízeného prvním dvěma žalovaným, manželům F. Na těchto pozemcích nestojí stavby, jde o samostatné věci a odvolací soud z toho s poukazem na judikaturu a výklad cit. zák. dovodil nemožnost jejich vydání. Z dalších nemovitostí pak M. F. zdědila podle rozhodnutí Státního notářství v T. ze dne 24. 5. 1979, sp. zn. , dům č.p. 453 v rozsahu 3/4 spoluvlastnického podílu a s ním i pozemky parc. č. 13/4, 5, 6, v té době v osobním užívání. Ve vztahu k těmto nemovitostem uzavřel odvolací soud, že je žalovaná M. F. „nabyla přechodem, nikoli převodem“, z čehož dovodil nedůvodnost požadavku je vydat. Poslední nárokovanou nemovitostí byl dům č.p. 453 na pozemku parc. č. 13/4, obojí v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu. Nemovitosti v tomto rozsahu se staly předmětem darovací smlouvy mezi manžely M. jako rodiči a M. F. ze dne 8. 6. 1973. Zde žalobce tvrdil, že manželé M. nabyli tyto nemovitosti kupní smlouvou z 11. 1. 1965 od čs. státu (M. a t. P., n.p.) na základě protiprávního zvýhodnění ( ). Odvolací soud však po srovnání tehdejší kupní ceny s cenou nyní zjištěnou znaleckým posudkem dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že se tak nestalo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho obsah, v němž se dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, brojí proti znaleckému posouzení předmětu kupní smlouvy z 11. 1. 1965, kterou byl dům č.p. 453 s pozemkem parc. č. 13/4 (tehdy v plném vlastnickém rozsahu) převeden státem na manžele B. a M. M., s následnou registrací Státním notářstvím v T. Dovolání tedy napadá rozsudek odvolacího soudu jen ve vztahu k těmto nemovitostem (jejich spoluvlastnickému dílu) a věcně míří proti první žalované M. F. Rámcové vymezení kvantitativního záběru dovolání v jeho úvodu však vedlo dovolací soud k tomu, že se při přezkumu – pokud jde o ostatní žalované – zabýval v zásadě celým potvrzujícím výrokem I. rozsudku odvolacího soudu.

Dovolatel nesouhlasil se způsobem nynějšího znaleckého posouzení předmětu smlouvy ze dne 11. 1. 1965 ing. JUDr. M. S., jakož i s tím, jak odvolací soud výsledky znaleckého posudku zhodnotil. Námitky jsou rozděleny do tří skupin, a to:

a) některé argumenty žalobce, uvedené v odvolání, odvolací soud nepřezkoumal,

b) odvolací soud sám nad rámec svých oprávnění hodnotil důkazy, kterými se znalec zabýval, ač soud neměl odbornou kvalifikaci k takovému hodnocení,

c) odvolací soud se tak v rozporu s postavil do role znalce, hodnotil-li druhy metod oceňování nemovitostí.

Tímto postupem bylo žalobci, jak dovodil v závěru dovolání, upřeno právo na spravedlivý proces podle d; žalobce žádal v dovoláním napadeném výroku zrušení rozsudků obou instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili první dva žalovaní – ti navrhli jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě. Poněvadž rozsudky nižších instancí byly obsahově shodné a soud prvního stupně zamítl žalobu i ve svém dřívějším rozsudku, který byl předtím odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle , odst. 3 (dále „ “), tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.

Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným.

Všechny tři skupiny dovolacích námitek vytýkají odvolacímu soudu nesprávný postup v řízení a nesouhlasí se způsobem hodnocení znaleckého posudku. Jde-li však o dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, pak může být, a to až po kladném zodpovězení otázky přípustnosti dovolání, přezkoumáván jen dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat námitky uvedené sub a/; ale ani zbylé skupiny námitek sub b/, c/ nemohly být předmětem dovolacího přezkumu. Znalecký posudek je důkazem, který má zjednat jasno ve skutkovém stavu věci; jeho hodnocení, které v rámci svých oprávnění soud provádí, je tedy hodnocením skutkovým. Dovolací soud je při svém přezkumu povinen zachovat skutkový stav zjištěný nižšími instancemi a předmětem jeho posouzení mohou být jen aspekty právní. V dovolání přitom není vymezena taková právní otázka, která by se mohla stát jednoznačným předmětem přezkumu pro zásadní právní význam.

Z konstantní judikatury tu je žádoucí odkázat alespoň na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , ale i na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. (Sbírka nálezů a usnesení č. 23, sv. 29), který též předpokládá předložení dovolatelem jasně označené právní otázky (nikoli tedy série procesních námitek).

Snese-li některá formulace dovolání alespoň dílčí přezkum, pak je to ta, že odvolací soud se „přenesl přes neexistenci tak podstatného důkazu, jako byla sleva 25 % na kupní cenu poskytnutá tehdejším Odborem průmyslu ONV T. (i když se nepodařilo toto rozhodnutí opatřit). Tato sleva byla velice podezřelou okolností a bez jejího poskytnutí by musela být kupní cena podstatně vyšší.“

Cena nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy z 11. 1. 1965, byla stanovena tehdejším znaleckým odhadem na 20.843,- Kč. Ze strany ONV T. byla poskytnuta sleva ve výši 25 % , tj. 5.210 Kč, čímž se výsledná částka k zaplacení snížila na 15.633,- Kč. Stanovil-li nyní znalec S. (obě instance mu daly přednost před posudkem znalce B.) cenu na 24.945,- Kč, pak rozdíl činí méně než čtvrtinu a jde tedy o diferenci přípustnou (srov. rozsudek NS sp. zn. , či usnesení téhož soudu sp. zn. ). O protiprávní zvýhodnění nabyvatelů ( ) pak nemohlo jít tím spíše, že – jak správně akcentoval odvolací soud,

- nebylo prokázáno působení manželů M. na určení kupní ceny a tedy ani na slevu, poskytnutou podle čl. 3 bodu 5 Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí (srov. usnesení NS sp. zn. , podle něhož musí být protiprávní zvýhodnění bezpečně prokázáno),

- tehdejší odhadce M. ocenil nemovitosti na 27.443,- Kč a částku 6.600,- Kč odečetl jako nutné náklady na opravu nemovitosti (čl. 3 bod 3 výše citované Směrnice); i z toho je patrno, že odchylka nyní zjištěné ceny od ceny dřívější není podstatná,

- skutečnost, že rozhodnutí ONV T. ze dne 7. 1. 1965 o slevě nebylo nalezeno, sice nelze přičítat k tíži žalobce (jak se domníval odvolací soud), zejména ne v restituční věci, avšak takto zjištěný skutkový stav také nesvědčí o protiprávnosti poskytnuté slevy od jejíhož vlivu na úvahy o aplikaci § 4 odst. 2 cit. zák. nelze odhlédnout.

Z řečeného je zřejmé, že v posuzované věci nemohl být žádný z pojmových znaků právní otázky zásadního významu ve smyslu , odst. 3 naplněn. Judikatura tu není rozporná, nevykazuje mezery a nedošlo k rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( , věta první, ).

Úspěšní první dva žalovaní vynaložili náklady za písemné vyjádření svého zástupce k dovolání; tyto náklady je povinen podle nahradit žalobce. Výše sazby za úkon činila podle vyhl. č. částku 6.200 Kč, tuto částku však bylo nutno zvýšit, vzhledem ke společnému zastoupení, o 20 % podle téže vyhlášky; výchozí výše odměny za úkon tedy činila 7.440,- Kč. Uvedená suma však byla, vzhledem k odmítnutí dovolání a jedinému úkonu v dovolacím řízení, dvakrát krácena o polovinu podle , a citovaného předpisu. Výsledná částka odměny za úkon činila 1.860,- Kč, přičíst bylo třeba 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. ledna 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu