Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2682/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobců se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.3.2004, č.j.

-80, zamítl žalobu žalobců, aby bylo určeno, že „se má za to, že žalobci jsou dědici i nemovitého majetku zůstavitele – domu čp. 516 na parcele č. 545 a parc. č. 545 (zastavěná plocha) zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. 1501 pro obec a katastrální území T. S.“ (výrok I.); uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.) a uložil žalobcům povinnost „zaplatit státu – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů státem zálohovaných za vypracování znaleckého posudku“ 11.945,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.8.2004, č. j. -102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému

na nákladech odvolacího řízení částku 11.759,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení a uvádějí, že „je podávají z důvodu uvedeného v zákonném ustanovení , když řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu , neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Namítají, že po doplnění dokazování „dospěl odvolací soud k jednoznačnému právnímu závěru o zákonem vyžadovaném projevu vůle zůstavitele … přitom však nesprávně přihlédl k textu závěti, který s předmětným projevem vůle nesouvisí,

a naopak zcela pominul výpověď výslovně tázaného žalovaného“; že „soud neodlišil vědomí svědků závěti a zůstavitele o tom, že je podepisována závěť – tedy závěr vyplývající z dokazování – od výslovného projevu vůle zůstavitele před svědky závěti, který je zákonem požadován jako druhá podmínka platné závěti, jejíž pořízení je takto přísně formalizováno“; že „soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly každý

na základě jiného skutkového závěru a jeho právního hodnocení, přičemž odvolací soud navíc hodnotil důkazy v rozporu s , tedy potvrzením rozhodnutí znemožnil přezkoumání svého rozhodnutí v druhém stupni“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobci namítají, že po doplnění dokazování „dospěl odvolací soud k jednoznačnému právnímu závěru o zákonem vyžadovaném projevu vůle zůstavitele … přitom však nesprávně přihlédl k textu závěti, který s předmětným projevem vůle nesouvisí, a naopak zcela pominul výpověď výslovně tázaného žalovaného“; že „soud neodlišil vědomí svědků závěti a zůstavitele o tom, že je podepisována závěť – tedy závěr vyplývající z dokazování – od výslovného projevu vůle zůstavitele před svědky závěti, který je zákonem požadován jako druhá podmínka platné závěti, jejíž pořízení je takto přísně formalizováno“.

I když žalobci v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobců pro posouzení věci významné. Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalobci současně namítají, že „soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly každý na základě jiného skutkového závěru a jeho právního hodnocení, přičemž odvolací soud navíc hodnotil důkazy v rozporu s , tedy potvrzením rozhodnutí znemožnil přezkoumání svého rozhodnutí v druhém stupni“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení věty první, a nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , ,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění Z této vyhlášky (srov. její ustanovení , , , a ) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 1.550,- Kč

a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. , , ve znění a č. ). Celkovou částku 1.625,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě ( ) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu