Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 168/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. u. s., a. s., právního nástupce, zastoupené advokátem, proti povinné D. M., zastoupené advokátkou, pro částku 1.319,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2002, č. j. -15, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud – poté, co předchozí usnesení soudu prvního stupně zrušil – potvrdil usnesení z 18. 2. 2002, č. j. -10, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální i materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí jsou splněny.

V dovolání (směřujícím výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů), jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v okolnosti, že exekuce byla nařízena přesto, že podkladové usnesení vůbec nemělo být vydáno, jelikož smír jím schválený „odporuje dobrým mravům, protože přiznává žalobci něco, na co nemá právní nárok“. Podle jejího názoru totiž v nalézacím řízení prokázala, že žalobci nic nedluží, a byly zde tedy „podmínky pro plné zamítnutí žaloby.“

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními a písm c)

Podle není dovolání přípustné jednak proto, že soud prvního stupně ve svém následujícím usnesení nerozhodl jinak než v usnesení předchozím, jelikož návrhu na nařízení exekuce opět (byť v rozsahu o 222,10 Kč nižším, avšak jen proto, že oprávněná vymožení této částky, představující náklady předchozího nalézacího řízení, již nepožadovala) vyhověl, a dále pak proto, že odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor, nýbrž okresnímu soudu pouze vytkl, že exekuci nařídil, „aniž ozřejmil, zda rozsah plnění vykonávaného rozhodnutí odpovídá nařízenému výkonu,“ a dále pak jen vyslovil závěr, že „bude na okresním soudu, aby se v dalším řízení zabýval rozsahem nařízení výkonu rozhodnutí, který nemůže jít nad rámec vykonávaného rozhodnutí a aby v odůvodnění uvedl, jakými úvahami se řídil“.

Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. ve spojení s ustanovením písm c/ ); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinná, jež (opomíjejíc ustanovení a ) přípustnost dovolání dovozovala jen z ustanovení , a tedy pojmu „zásadní právní význam“ ani nepoužila, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v , odst. 3 jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla (a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených). V dovolání totiž sice na ustanovení poukázala, ve skutečnosti mu však žádný obsah nepřiřadila. Jediné, co odvolacímu soudu vytkla, je věcná nesprávnost podkladového titulu vydaného v nalézacím řízení; otázkou věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí se však soud v exekučním řízení zabývat nemůže.

V souladu s ustanovením totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem ( ), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný ( ). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první, jako nepřípustné odmítl.

Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení , podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení věty první zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle , a , takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ( ) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r. předseda senátu